čtvrtek 5. října 2017

Zpomaluju

Další ze série mých zpovědí. K tomuto kroku se chystám už několik měsíců, sbírám ale odvahu. Odvahu obhájit si tento krok sama před sebou. Odvahu přestat řešit něco, co vlastně není nijak zásadní. Odvahu přijmout fakt, že mi možná ujede vlak. Odvahu přiznat si, že tu změnu opravdu potřebuju. Překonat strach z toho, že je to jen v mé hlavě a že to vlastně nikdo ani nezaregistruje.... Jsem unavená (neberte to prosím jako fňukání, uvědomuju si, že snad každá matka je unavená). Snad je to podzimem, ale spíš se bojím, že ne. A taky jsem se dostala do fáze, která je mi dána mojí náturou. Občas mě zachvacují vyloženě nepříjemné záchvaty paniky, že nestíhám. Chápete to? Já nemusím ani chodit do práce, já se umím vystresovat i na mateřské. Jsem blázen, vím to a je na čase si to přiznat. A je na čase s tím něco udělat.


Jsem puntičkář. Neumím dělat věci polovičatě. A asi neumím psát stručně. Jediné, co jsem se naučila, je odmítat. Vážím si každičkého mailu, který dostanu, každé nabídky spolupráce. Ale není v mých silách psát o všem. Už dlouho si pečlivě vybírám, selektuju a třídím a bohužel i odmítám. Sen každé blogerky? Ani náhodou. Na každý článek se v hlavě dlouho připravuju, přemýšlím, jak to sedí s mými hodnotami, s mým přesvědčením, s naším životním stylem.

Den je nějak krátký na to stihnout všechno. Jediná doba, kdy můžu na blog psát je pozdě večer, až děti spí a ideálně i Chlupáč. Nechci, aby blog zasahoval víc než je zdrávo ani do mateřského života, ani do toho partnerského. Školka, kroužky, hraní, čtení, tvoření, hřiště, společné procházky ve čtyřech, domácnost. Do toho ráda čtu, chodím na jógu, angličtinu, občas na kafíčko a tak ráda bych se po večerech zase koukala s Chlupáčem na filmy. Fňuk, fňuk? Nene, ani náhodou. Každý jsme tvůrci svého osudu. Já si tohle vybrala sama. Sama jsem si řekla, že psaní je něco, co mě baví a co mě uspokojuje. Jenže je to turbulence jak blázen. Mám toho v hlavě tolik, že nejsem schopná to sem dávat. Někdy mám pocit, že mi hlava praskne z těch všech myšlenek.

Začala jsem si všímat toho, že v zrcadle už tak nezářím a pod okem se mi začal dělat ekzém. Začaly mi zase padat vlasy. A vrátila se bolest krční páteře a s tím spojené migrény. Bolí mě nohy. Večer záda. Ve svých 34 letech mě čeká operace kolene. Chybí mi poslední dny životní energie. Energie, kterou bych měla dávat svým dětem.


"Ale je těžké zůstat rozzlobený, když je na světě tolik krásy. Někdy cítím, že ji vidím všecku najednou a je jí tolik, že mi zaplní srdce jako balón a chce prasknout a pak si vzpomenu, že se mám uvolnit a přestat zkoušet se toho držet a pak to mnou proplouvá jako déšť a já necítím nic jiného než vděk za každou chviličku mého malého pitomého života." - z filmu Americká krása

Dnes jsem se zastavila. S Kubíkem v posteli (říkala jsem vám, že už spává v pokojíčku?). Usínal na mě. Já zpomalila a svět se jakoby zastavil. Cítila jsem pokoj. Neměla jsem strach, že nestíhám, necítila jsem nervozitu, že už by měl usnout a já zasednout ke stroji. Nestresovala jsem se, že mám ještě vařit oběd na zítřek. Nebála jsem se o své zdraví. Bylo mi to všechno v tu chvíli jedno.

Rozhodnutí padlo. Takhle dál nechci fungovat. Už ne. I přes to, že blog se neskutečně rozjel, i přes to, že mě vlastně uspokojuje víc a víc. Zpomalím. Nevrhnu se sice na žádnou východní filozofii ani se nepřestěhuju na Bali ani si nezapletu do vlasů barevné copánky. Ale jdu do sebe. Slow living. Už žádný strach. Žádný zbytečný stres. Jen vděk, pokora a odvaha. Odvaha něco změnit.


Moje milé, některé jste tady už od začátku, nové sem každý den přicházíte. Vím, že pochopíte, když trochu zvolním. Rozhodně nekončím. Ještě není ten správný čas. A navíc - všechny jste přece mámy - takže vlastně nemůžete mít ani tolik času na čtení :) Děkuju ♥

P.S. Tohle jsem ze sebe vylila za necelých 15 minut, takže fakt netuším, kde je vlastně ten problém s časem :)

21 komentářů:

  1. Jani,ten kdo te zna tak vi,ze jsi uzasna matka i kdyz toho budes mit hodne.Delej to od srdicka,tak jak to delas i kdyz to nebude pravidelne.Deti nam pred ocima rychle rostou.😊

    OdpovědětSmazat
  2. Jani, je potřeba se uvolnit, uklidnit..a myslím, že to většinou dostihne každou mámu, i tu to chce mít vždy uklizeno, vyprano a vyzehleno, nakoupeno a uvareno, odcviceno, mýt vždy umyté a upravené vlasy, u toho všeho u úsměvem vymyslet a zvládat hry pro svoje dite, procházky a kroužky a večer je pak skvělá milenka .. sci-fi. Nejsme tu proto všechno vyjmenované, jsme tu pro ty naše skřítky, kteří nás právě
    teď potřebují ze všeho nejvíc a jednou uz nebudou... Vsechno ostatní si počká nebo se nepo.... 😉 pá a užívej !!!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kači, jo, já se tohle ale prostě teprve učím. Vždycky jsem měla pocit nepostradatelnosti, myslela jsem si, že beze mě nic :) A ono jo. Když jsem třeba odcházela z jedné práce (ne RH :)), říkala jsem si, jak to zvládnou?? A oni to zvládli úplně v pohodě. Myslím, že to nikoho ani nebolelo, jen mě :) Ale mám to prostě v krvi, je to něco, na čem musím pracovat.

      Smazat
  3. Jani chápu...napsalas to moc dobře ;-) slow living mam ted nasteveny i ja, ale neplánovaně, tělo si řeklo samo..u Tebe je ta lepší verze ze to jde od srdce a tělo nemusí volat sos..mějte krásný podzim!��Vjerča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Veruš, myslím na tebe a sleduju na FB. Bohužel mám pocit, že i moje tělo volá sos, sice ne tak dramaticky, jak k tomu došlo u tebe, ale plíživě. Ještěže je tělo chytré, protože jinak bychom snad ani nepoznali, že se děje něco zlého. Veru, díky ♥

      Smazat
  4. Myslím, že každá matka blogerka si dojde do této fáze. Samotné rodičovství je vyčerpávající, k tomu domácnost a nezapomínat na partnera :) a na blog už v některé dny víc času nezbývá. I já to tak mám, že někdy večer chci raději sledovat seriál nebo si číst knihu, abych se trošku odreagovala a i když i psaní na blog je pro mě forma relaxu, tak někdy cítím "povinnost", že domluvila jsem se na tomto článku a už je to víc jak měsíc, asi bych už měla... Pak to na mě vše "padá" a zbytečně se stresuju a říkám si, jestli mi to za to stojí :D Jo, jsem taky puntičkář a ti jsou prý jako rodičové nejblíž "k vyhoření", protože by chtěli vše - zabavit děti, starat se o ně, mít organizovanou a čistou domácnost... A tuším už tento komentář nemá už ani hlavu, ani patu :D

    Prostě - při Sandře (když měla tak rok a půl) jsem se dostala do stavu, kdy jsem odmítala všechny spolupráce (i ty rozjeté). Pak jsem zase nabrala druhý dech a teď se jako tak ještě držím a baví mě to. Ale obávám se, že až bude Andrejka větší a bude mít větší nároky na mou přítomnost, tak se znovu do této fáze dostanu...
    Je to podle mě přirozené, že se člověk chce věnovat více rodině a zároveň si večer odfrkne třeba při knize :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Rozumím ti a hlavu patu jsem našla. Hrozně mi přišlo, že jsem k mateřství chtěla ještě něco a do práce se mi nechtělo. velká touha, která se mi podařila zrealizovat. Všechno se to rozjelo a následoval velký pocit uspokojení. Já píšu něco, co jiní čtou, co lidi baví, co lidi inspiruje. Já je přece nemůžu zklamat! U nás je trochu nevýhoda s režimem dětí - klára po obědě už dlouho nespává a já tak během kubíkova spánku nemůžu dělat nic, musím a chci se věnovat Kláře. Dnes došlo další stadium - poprvé po obědě neusnul Kuba. Takže tak. Ale večer jsem se do obýváku dostala v rekordním čase - 20:15 a oba spali. To se mi snad ještě nestalo. Normálně se dopotácím v 22 hodin, sprcha, muž a v 23 začínám. No a pak aspoň jedna kapitola před spaním a dřív než v 1 do postele nejdu. Minulý týden jsem chodila kolem 2 a to už je fakt psycho. Nemluvě o tom, že moje děti celou noc v klidu nespí :) A jde to na těle znát... takže tak :D

      Smazat
    2. S tím dopotácením se do obýváku...to znám :) Dnes se mi podařilo do 22 hod, ale uspávala jsem od 19:30 jednu a pak druhou :D Blog a psaní Ti musí dělat radost...jakmile to budeš dělat jako "povinnost", tak to nebude tak upřímné a ani Tě to pak nebude uspokojovat...

      Smazat
  5. Úplně vás chápu, my puntičkáři to máme holt těžké od přírody :-) ale je to jen o vlastní hlavě, nikdo nás vlastně do ... nekope a cítíme nutkavou potřebu dokončit jak to cítíme. Píšete skvěle a máte skvělé fotografie, zkuste jen pomalu zvolnit. Pište co vás baví a že vás to uklidňuje a dělá šťastnou, ne že musíte. Psaní je odpočinek :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě. Co si budem povídat, lidem je to šumák. Jestli si přečtou dva nebo čtyři články týdně. Pokud je obsah kvalitní, čtenáři budou. Mě spíš děsí to množství myšlenek v mé hlavě, které nedokážu nikam vecpat :D Děkuju za milá slova, vážím si toho moc! J.

      Smazat
  6. Mluvite mi z duse, asi podzim... take se s tim potykam a mam pocit ze uz nemam kam sshat pro energii. Manzela uz to moje vecne stezovani, ze nestiham ajsem unavena, take moc nebavi. Musim ubrat a pritom je toho tolik co bych chtela...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Hanko, přesně tak. Já si teda doma nestěžuju, ale manžela můj režim trápí. Každý si dokáže spočítat, kolik hodin spánku mám a kolik je optimum. A přesně jak píšete - to nemluvím o mých zatím nezrealizovaných touhách - kniha, další vzdělání a možná obchod... Na to prostě není energie a čas vůbec.

      Smazat
    2. Děvčata, já to mám naprosto stejně, a to na rozdíl od vás nebloguju. Takže držím nám palce, ať s tím něco uděláme. Věra

      Smazat
    3. Musíme si věřit :)

      Smazat
  7. Zdravím Jani i ostatní maminky, naprostou souhlasím se vším výše zmíněným. A musím říct, že jsem na tom dost podobně a to nemám Blog. Ten podzim je prostě takový náchylný k tomu, že nás ten nedostatek energie dožene. Jako matky se snažíme na 100%,navic máme muže, domácnost, snad někdy i nějaké své aktivity a sme na minimálně 200%. To se někde musí projevit. Takže zvolněme, bavme se, usmivejme se na děti i muže... Bordel v bytě, šťastné dítě :-) a nezapomínejme na sebe!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Trochu doufám, že to může být částečně i podzimem. Bylo by fajn za několik měsíců :)) nabrat novou energii :) Nedávno jsem byla na krásném Montessori kurzu a úplně mě to dostalo, lektorka dokola opakovala to, co všechny víme - matka musí mít především čas na sebe, jakmile je spokojená, uspokojená, šťastná a zdravá, budou takové i děti. Takže s chutí do toho!

      Smazat
  8. Jani,jasně jasně jasně,všecko chápeme....a už se těšíme na další článek joo😉

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Magdi, to víš, že jo, dyť já bez toho nemůžu být :)))

      Smazat