pondělí 9. října 2017

Knižní výzva / Sedmilhářky

Titul: Sedmilhářky (Little Lies)
Autor: Liane Moriarty
Nakladatelství: Ikar
Rok prvního vydání originálu: 2014
Počet stran: 440

Anotace

Jane je hloubavá, do sebe uzavřená šedá myška a v životě to vůbec nemá jednoduché, protože sama vychovává pětiletého syna. A ten se teď navíc začal ptát po svém tátovi.
Madeline je velká parádnice a přitom neřízená střela. Momentálně jí ztrpčuje život její exmanžel: po letech si zničehonic vzpomněl, že by se mohl taky podílet na výchově jejich společné dcery.
Celeste je věčně zasněná, poněkud vynervovaná místní kráska. Co ji ale může trápit, když má tak hodného, hříšně bohatého manžela a přepychový dům? Snad jen ta jejich dvojčata jsou občas na zabití.
Každá z nich je úplně jiná, a přesto jsou nejlepší kamarádky. Jsou však k sobě skutečně upřímné? Vždyť i drobné lži a polopravdy můžou časem vyústit v obrovskou tragédii.


Moje druhá knížka od této australské autorky (recenze Manželovo tajemství). Žánrově i stylem se lišily, ale tři ženy zůstávají doménou i této knížky. Trochu si myslím, že je to jeden z důvodů, proč mě její knížky tak baví. Ženy, manželky, matky. Sedmilhářky stojí za přečtení, já se pro zajímavost chci kouknout i na stejnojmenný seriál. Snad mi nezkazí dojem...

I když tématem nejde absolutně o nic zábavného, knížka je na můj vkus vtipná až až. Pro mě to bylo nadmíru zábavné čtení o fakt děsivých věcech. Byla to taková dobře promyšlená tragikomedie. Která bavila. Tu komedičnost dodávaly knize charaktery postav. Druhou polovinu bych snad zhltla na jeden zátah, ale poslední kapitoly jsem si strategicky syslila na další den. Tohle je můj důkaz o dobré knize.

Chválím za styl psaní. Retrospektiva mě po dlouhé době moc bavila. Stejně tak prolínání hlavní dějové linie s útržky z policejního výslechu. Na někoho velké množství vedlejších postav působilo zmatečně, já se s nimi nijak nezalamovala a nechávala je plout. Nepřišlo mi důležité pamatovat si všechna ta jména. Takže mě vlastně vůbec nerušily.

Groteskně kýčovité postavy jsem si ve své hlavě dokázala celkem živě vymalovat. Věděla jsem, že vzhledem k vysoké koncentraci maloměstských "pipin" bych v Pirriwee nevydržela ani týden. Tyhlety šílené a ambiciózní matky, jejich nátury a jejich zoufalé činy dělaly z knihy to, proč za to stojí. Muselo to být tak chytře vyšroubované, muselo to být trochu přehnané, jinak by to byla vlastně nuda.

Tři hlavní hrdinky se mi tentokrát líbily všechny, s žádnou jsem neměla morální problém, do každé z nich bych se dokázala vžít. S každou z nich bych se dokonce dokázala přátelit. Všechny byly matky, všechny byly zoufalé, všechny něco trápilo, něco tížilo. Všechny byly svým způsobem silné a bojovné. Lhaly jedna druhé, lhaly samy sobě. A zoufalé ženy dělají zoufalé činy, tak to nějak platí, ne? Tak v téhle knize to platilo dvojnásobně.

Žádné komentáře:

Okomentovat