Matěj / 23. měsíc s třeťátkem

Včera jsem potkala sousedku, která mi povídá, že jejich třetí dítě - syn - je za odměnu, že hodně spinká, skoro nepláče. Tak jsem si vzpomněla na naše první týdny a měsíce s Matějem. A trochu naštvaně mu povídám: "Slyšíš to? Takhle se to dělá!". Bylo to tak těžké a očekávání tak odlišná. Jenže s dětmi prostě matka očekávat nemůže, je to zrádné, je to často bolestné. S dětmi nejde nic naplánovat, nátura mimina všechno naškatulkované stejně převálcuje. Matěj nás válcoval několik prvních měsíců. Teď skoro ve dvou letech je strašně veselé děcko. Pořád se směje, pitvoří, dělá blbiny. Baví mě to s ním.

Občas si přijdu jako matka prvního dítěte, naivní až hloupá. Třeba když jsem dnes Matěje vzala s sebou do Bambule, abych nakoupila poslední narozeninové dárky. Vzít do mega hračkářství jakékoliv dítě je totální nesmysl, ale vzít tam dvouletý děcko, který miluje auta všeho druhu a neštítí se lehnout na zem, je hotová sebevražda. Málem jsem ji spáchala, skokem z jezdících schodů. "To se fakt nedá, on všechno chce, řve tady a nenechá mě ani vybrat to lego pro Kláru!" - volala jsem celá zoufalá a zpocená Chlupáčovi, který Matějka láskyplně vyslal se mnou. Protože homeoffice, že jo. A on: "No tak si ho prostě nevšímej.". Ha.

Na sklonku srpna jsme prožili dobrodružnou dovolenou na Malé Fatře, kde jsem dennodenně překonávala svůj strach z výšek. Ptáte se, jak můžu jezdit pořád na hory a bát se výšek? Protože jsou výšky a výšky. Někdy se jde po hřebenu, někdy se dá kochat z bezpečných kopců, i některé hory zvládnu vyšplhat bez zvýšení hladiny adrenalinu. Ale Malá Fatra taková není. Žebříky a ocelová lana. Výšky a skály, kameny a kozí stezky. Jenže je tak nádherná, že jsme ji chtěli poznat. Matýsek ji spokojeně poznal z mých zad, odnosila jsem ho v Kibi přes Jánošikovy diery, skoro jsem s ním vylezla až na Velký Rozsutec. O tom ale jindy, to je na dýl... 

Máme za sebou dvě velké oslavy narozenin, všech třech. Nejprve s kamarády a pak taky s rodinou. Během podzimu se pokusím na blog sepsat všechny zajímavé hračky/hry, které děti dostaly, a stojí za pozornost. Matýsek si velkou společnost docela užívá, moc se mi líbí, když se sejdou dva tři podobní jemu a snaží se spolu poměrně neverbálně komunikovat. Přijde mi, že si jaksi rozumí. Jako mimozemšťané, beze slov, jen pomocí jakýchsi divných frekvencí.

Matěj je velký všežravec a jde i po vyloženě nezdravých jídlech, které si s Chlupáčem semtam dopřejeme, pikantní klobása mu například jede víc než libová šunka. Ehm. Kdeže jsou moje zásady zdravé výživy, kterými jsem držela na uzdě Klárku?

Už se zas nebojí vody. Občas zajdeme do bazénu. Dobrovolně si ode mě nechal ostříhat vlásky, strojkem. Má velkou nohu. Rád doprovází děti do školky a školy. Moc často používá slovo já. Nemluví. Má plínky. Kojí se. Miminko prý není. Prohlíží si sám knížky.

Za pár dní bude mít dva roky. Jsem vděčná, že si nás Matěj vybral, že za námi přišel, že se rozhodl usídlit v mém břiše. Sice nebyl úplně bez plánu, ale vyloženě v plánu taky nebyl. Byl v našich myšlenkách, že by bylo hezké, kdyby nás bylo víc. A on to věděl, proto přišel. Udělal nás zase o něco bohatšími, naučil nás velké trpělivosti a naučil nás ještě větší lásce. Mě naučil, že materiálno není alfou omegou všeho, že není dobré zaobírat se starostmi o metry čtvereční. Že jako fungující rodina zvládneme všechno, ať už žijeme v třípokojáči nebo na zámku.