Důležité momenty / Dva školkoví

A je to tady. Další obří milník v dějinách naší rodiny. Já se s nimi těžko loučím. Nevím, jak je možné, že jsem na ně furt fixovaná, že mi je po nich tak moc smutno, i když je doma bez nich vlastně klid a harmonie. Spousta matek říká: "Už aby byl ve školce...". Nevím, proč já to tak necítím. Líbí se mi, jak jsme všichni spolu, jak fungujeme, jak se doplňujeme, jak diskutujeme, jak se jeden od druhého učíme, jak spolupracujeme. A když přijdou odpoledne ze školky, čas bývá neúprosný. Na druhou stranu vím, že kolektiv potřebují a v sociální oblasti jim dá školka víc než introvertní matka. Podle Montessori, kterému pocitově věřím, by dítě mělo do kolektivu ve třech letech. Dítě v tomto věku se prý učí nejvíc v kolektivu jiných dětí. Já jim oběma dopřála o rok víc. Cítila jsem to tak. Navíc Klárka i Kubík půjdou do školy až v skoro v sedmi letech, proto jsem nechtěla, aby do školky chodili čtyři roky. Tři stačí ažaž.

 

V pondělí nastoupil za Klárkou do školičky i Jakoubek. Můj pan božský. Můj vypiplaný chlapeček, se kterým mám naprosto nepopsatelný vztah. Dýcháme spolu, jsme na sebe napojení, láska nemůže být větší. Za týden mu budou čtyři. A velká ségra tam už je. Klára je jeho vzor. Tak přišel i jeho čas. Dostal batůžek s dinosaury, samolepkami Happy Label si označkoval i vložky do bot a vyrazil. Připraveně, odhodlaně, statečně. Neplakal, neprotestoval, věděl, že je už dostatečně zralý na tento další krok. Prý mu bylo smutno, ale ví, že školka je blízko a že máma je hodně rychlá :)

 

 

Chodí do soukromé školky, asi 10 minut pěšky od našeho domu. Máme velké štěstí, že v tak těsné blízkosti se nachází nejkvalitnější Montessori centrum v Brně a v rámci něj vznikla i malá dětská skupina. Málo dětí a dostatek personálu. Hromada vzdělávacích pomůcek. Každodenní pobyt venku v přírodě. Klidné prostředí, opravdová a láskyplná práce s dětmi, vztah školky s rodiči.

 

 

O prázdninách Klárka do školky nechodila, měla jsem je tak doma všechny tři. Bála jsem se, jak to bude náročné, že si budeme lézt na nervy, že to nebudu zvládat. Ale bylo to fajn. Nad moje očekávání. Našli jsme si svůj režim, svoje tempo, nic jsme nehrotili a užili si skvělé léto. Byly to okamžiky naplněné štěstím a pocitem, proč je vůbec do té školky dávat. Jenže ač se mi myšlenka unschoolingu a domácího vzdělávání líbí, nedokázala bych na sebe vzít takovou míru zodpovědnosti. Bála bych se, že to nezvládnu. Oni ano, ale já ne. Že jim to nebudu schopná předat v takové míře a kvalitě. Že něco pokazím a zanedbám. Že na něco zapomenu. Že něco nedokážu vysvětlit. Že něčemu ani já nerozumím. Že mi to jednou vyčtou...

 

 

Tolik ke zpovědi jedné šílené matky, která namísto toho, aby si užívala drahocenné minuty s jedním miminem, které ještě občas přes den spí, teskní po svých dvou starších a ultra drzých děckách. Jakub je ve školce moc šikovný (přece jen prostředí dokonale znal od Kláry), samostatný a samoobslužný, hledá si kamarády. Klárka se ukázala jako ta nejdokonalejší sestra, moc mu pomáhá a chová se k němu s velkou něhou. To jen dokazuje sílu jejich vztahu. To, že se doma řežou jako žito, nadávají si a štěkají po sobě je jedna věc, ale to, jak se chovají, když jsou mimo domov, mimo svoji komfortní a bezpečnou zónu, je věc druhá, mnohem zásadnější.

 

O tom, proč jsme vybrali Montessori už psát nebudu, ale můžete si přečíst starší článek A proč jako soukromá?