středa 25. září 2019

Důležité momenty / Klára šestiletá

Mám pocit, který nechci zakřiknout. Mám pocit, že se naše vztahy s Klárou urovnávají. Že k sobě máme blíž. Že mě už netíží její povaha. Že prožíváme víc harmonických dnů než dřív. Harmonie v našem podání rozhodně neznamená ticho a klid. Je u nás furt hukot, křik, pláč, ale stejnou měrou i hlasitý a srdečný smích. Klárčina povaha je pro mě stále nejmíň čitelná, pořád je to dítě, ve kterém se vyznám ze všech nejmíň, ale pomalu jí sloupávám nálepku "komplikovaná". Je to asi tím, že jsem přestala řešit to, co je vrozené. Už se jí nesnažím "pomoct" změnit se. Když se na mě zlobí, nechám ji. Když se vzteká, ujistím ji, že ji mám ráda. A taky se na ni už nedívám skrz Kubíka. Všichni víme, že děti nemůžeme srovnávat. Ale tolikrát jsem si v těžkých chvílích říkala, jak je to s Jakubem jednodušší. Přijmout své dítě bezpodmínečně je strašně složitá věc a podle mě právě tohle je klíč ke šťastnému životu.
 

Klárka v půlce září oslavila šest let. Povídala jsem jí o tom, jaké to bylo před ní. Že byl doma pořád klid a ticho. Jak byla vysněné dítě. Jak moc jsme si tenkrát přáli právě holčičku. Jak jsem prožila porod. Jaký to byl šok, když jsem se ze dne na den stala mámou. Hodně často doma koukáme na fotky. Vývoj dítěte je zázrak.
 
 
Ještě bude rok ve školce. Věřím, že tento rok ji zásadně posune a rozhodneme se, jak to bude s dalším vzděláním. Společně strávené prázdniny a nástup Kubíka do školky patrně trochu obrousily hrany žárlivosti. Byla tam. Myslím, že Klára má konečně pocit, že svět je fér. Že tam už nechodí sama, ale že tam máma šoupla i bráchu :)
 
 
Ve školce tíhne k mladším dětem, má potřebu se o ně starat, dělat jim to snazší. Aniž bychom ji o to vyloženě požádali, Kubíčka se ujala ukázkově, někdy mu pomáhá snad víc, než je třeba. Brání děti před všemi nespravedlnostmi světa, dozvěděla jsem se, že se snaží urovnávat konflikty. Jsem na ni pyšná. Tito lidé budou potřeba. Vím, že je stydlivá a introvertní, přitom dokáže na hřišti říct mnohem staršímu děcku, že se jí něco nelíbí, nebo že si tam právě cvičí ona.
 
 
Matěj jí otevřel srdíčko. Miluje ho beze zbytku, dokáže se mu smysluplně věnovat, dokáže ho chvíli pohlídat, dokáže s ním lozit po kolenou a bafat zpoza rohu. Čte mu, zpívá mu, skládá s ním kostky. Matěj je takové naše pojítko. Taková nezbytná malá součástka do našeho soukolí.
 

 
Venku nejvíc prožívá posilovací hřiště. Obdivuje silné kluky a odkoukává to od nich. Letos se naučila sama dělat výmyk a já denně žasnu nad její sílou a pevnou tělesnou konstrukcí. Na základě tohoto si moc přála chodit do gymnastiky. I přes moje pochybnosti jsme jí to umožnili a zatím jednou týdně chodí na sportovní gymnastiku. Uvidíme, jak se to vyvine. Naučila se jakžtakž plavat, u moře potápět. Pořád někam leze, na strom, na zídku, na plot, šplhá na dopravní značky.
 

Přes všechny tělesné aktivity a pohyb venku je hrozně ráda doma. Umí se vyloženě povalovat a nudit se, umí v klidu poslouchat audiopohádku, umí si v klidu listovat knížkou. Ráda si hraje, ráda skládá lego, ráda se pere s Kubíčkem. K mé hrůze. I když má ráda televizi a u pohádek by byla schopná vydržet fakt dlouho, jsem ráda, že jsme je zatím udrželi bez počítačů, tabletů a mobilů. Byla jsem překvapená, když mi kamarádka nedávno řekla, že tablet u šestiletých dětí je v jejích kruzích standard :(
 
 
Pět mléčných zubů je v tahu. Jednu dobu jsme si dělali doma srandu, že Kuba má víc zubů než Klára a že Kláře chybí stejný počet zubů, jako má Matěj v puse - prý mu je dala :)
 
 
Prošli jsme si další těžkou zkouškou v podobě zlozvyků. Po úspěšném "vyléčení se" z kousání nehtů si začala na prst namotávat vlásky a tím si je vytrhávala. Podle nás úmyslně. Na jaře už měla pěkné mikádko, o které k mé hrůze během dvou tří měsíců přišla. O prázdninách díkybohu přestala. Je pro mě těžké přihlížet neznámému vnitřnímu trápení své holčičky. Naštěstí se z toho vždycky dostane sama, ale je jasné, že bude mít tendence sklouzávat :/
 
 
Pořád si ráda maluje, ráda něco vyrábí, má ráda pracovní samolepkové sešity, zajímá ji zeměpis, k narozeninám dostala první opravdické hodinky, a úplně nejšťastnější je, když mě má výjimečně jen pro sebe. To je úplně jiné dítě. V tomto cítím, že mám velké resty. Že se zatím nedokážu plně odpoutat od Matějka a trávit víc kvalitního času o samotě s těmi dvěma staršími. To je moje velká výzva do blízké budoucnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat