Titul: Dlouhá trať
Autor: Viktorie Hanišová
Nakladatelství: Host
Rok prvního vydání originálu: 2020
Počet stran: 192
Anotace
Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.
Život se někdy zastaví. Ať už je důvodem vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze nebo prostý strach, nevyhnutelně pak přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň…
Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé trati se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A totéž se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.
Recenze
Pro Hanišovou netypický formát - soubor sedmi povídek, které vzájemně pojí jedno téma. Balancování na hraně života a smrti a vyvažování plusů i minusů obou variant. Povídky tak různorodé, jak jen mohou být. Povídky ze zcela odlišných prostředí. Povídky se zcela různými protagonisty. A přitom všechny stejně bolestné. Povídky o tom, že i smrt je někdy cesta, i když se zcela vymyká společenským normám. Protože žít někdy umí být tak zatraceně těžké. A touha odpočinout si může převálcovat úplně všechno.
U povídkových knih mívám často problém s nevyvážeností. Jedna skvělá, druhá slabá. Povídky s tématem smrti od Hanišové mě zaujaly všechny. Protože byly tak odlišné, každá byla silná něčím jiným. Ale v každé povídce jsem našla smysl a potřebu zpytovat svědomí. A každé postavě jsem plně porozuměla.
Autorka je úžasná vypravěčka. Každé její slovo vyznívá tak realisticky, že nemáte ani vteřinu pochyb, že se takové věci prostě dějí. Žádná její kniha není procházkou růžovým sadem, všechny knihy bolí a drásají naše duše a hrají na naše svědomí, ale právě díky vypravěčskému umu se takto sebepoškozujeme rádi. Je zajímavé, že autorka dokáže i na těch málo stranách popsat hloubku lidského osudu. S lehkostí jí vlastní, s přirozeností a smyslem pro nejtitěrnější detail.
Nádherná kniha v její černočerné černotě, jde na dřeň člověka, jeho podstaty, jeho strachů i selhání. Přesto přináší i záblesk naděje, že jednou bude líp...
-
Za recenzní výtisk a silný čtenářský zážitek děkuju nakladatelství Host
To vypadá moc dobře, děkuji za tip.
OdpovědětVymazatUžijte si ji :)
Vymazat