Mám doma dvouletého syna Matěje. Je šikovný, dobře jí, tančí a hraje si s auty. Spokojeně čůrá a kaká do pampersek, skoro nemluví, teda aspoň ne pomocí slov, a během noci se stále vydatně kojí. Je takový ne úplně tabulkový dvouleťák. Jenže jako matka třetího dítěte z toho necítím nervozitu. Nevadí mi, že se na nočník zatím práší, že mu rozumím jen já a děcka, když nám chce něco sdělit. To kojení mi teda trochu vadí, ale to je o mě, ne o něm. Zatím jsem nesebrala tolik odhodlání, abych ho odstavila. Už totiž vím, že některé věci člověk neuspíší, ani kdyby se na hlavu stavěl. Dotazy prarodičů, jestli už by neměl sedět na nočníku, mě nechávají chladnou. Netlač řeku, teče sama. Vzpomínáte?
Kojení je alfou omegou našeho spokojeného nočního soužití. Už to bylo lepší, teď mu rostou pětky, tak se budí. A pláče. A chce se kojit. A já jsem sice trochu naštvaná a nechce se mi a bolí mě záda, ale nechce se mi řešit půlhodinový řev, že mu nedám. Hodně teď taky v tom covidovém dusnu přemýšlím nad imunitou, kterou mu kojení snad ještě posiluje. Na druhou stranu to nejspíš oslabuje tu moji, takže je otázka, co je důležitější. A tak trochu si hledám alibi. Alibi, abych ho odstavila. U Klárky to bylo druhé těhotenství a moje totální vyčerpání, u Kubíka moje operace kolene. Jsou chytří, pochopili to a nijak zvlášť nevyváděli.
Fakt nemluví. Teda nepoužívá běžná slova. Něco vykládá furt, ale je to pořád dokola a myslím, že jedním výrazem popisuje tak stovku věcí. Ale v neděli se například naučil slovo "dýně" a máme to doma furt, má z toho obří radost. Jo a další slovo, které je nadužívané, je "babiš". Nenechte se zmást, v Matějově podání to znamená zkomoleně "babus" neboli "autobus". Jenže my jsme poměrně vyhranění a toto jméno je u nás na talíři dnes a denně, takže jsme mu to podprahově asi nějak do toho autobusu vtlačili my. Blbé je, když to tak malé děcko vyřvává venku. Mami, tati, babiš. Amen. Kruh je uzavřen.
Je dobré mít tři děti, je u nás děsný hluk, ale člověk nikdy není sám. A je zajímavé vnímat, jak je každý jiný. A jak moc se od sebe učí. Kolik jim toho velká rodina dává, ocení asi až v dospělosti, já z toho těžím teď. Včera jsem ve vaně přemítala, jestli nespím. Jestli se nevzbudím zas jako dvacetiletá nesebevědomá hledající se holka. Že si pořád nedokážu připustit, že život odbočil tím nejlepším směrem a já mám fungující velkou rodinu. Kdy se to proboha stalo? Čím jsem si to zasloužila?
Mít děti je dar. Požehnání. Každé moje dítě mě posunulo dál. Mnoho věcí jsem odložila na poličku "nedůležité". A nechci si kazit karmu. To jsem si s dětmi řekla, že chci být dobrým člověkem. To je to nejdůležitější, co jim chci předat. Aby konali dobro. Je to klišé? Ale kdepak.
Matěj má dva. Uteklo to. Pekelně těžký start. Dítě obklopené takovým množstvím lásky a pozornosti. Dítě, které má ty nejlepší vzory a učitele. Dítě, které prahne po společnosti. Dítě, které si ve dvou letech umí zalézt na dvacet minut s knížkou do postele. Dítě, které umí vyhafkat melodii písničky Skákal pes. Dítě, které miluje stříhání nehtů a čištění uší. Moje třetí.
Žádné komentáře:
Okomentovat