pátek 11. ledna 2019

Důležité momenty / Klára pětiletá

Klára má pět. Už je to teda nějaký pátek, co v půlce září oslavila svoje narozeniny, ale od té doby vlastně dost intenzivně přemýšlím, jak sesumírovat to, jaká je. Klárka pětiletá. Pět let s mojí dcerou by vydalo na pořádně objemný román. Nebo na nějakou podrobnou psychologickou rešerši. Tolikrát mě rozplakala. Tolikrát jsem si s ní přišla jako nejhorší máma na světě. Tolikrát jsem si říkala, že jsem musela udělat něco hodně špatně. Tolikrát za pět let mě napadly nehezké myšlenky. Tolikrát jsem použila hnusná slova jako zbraň. A tolikrát jsem ji dala na prdel. Ano. I já. Přes to všechno jsem se s její povahou naučila žít. Už se jí nesnažím předělat. Tolik mě toho naučila. Věřím, že právě ona přišla na svět proto, aby mě naučila být trpělivou, milující a přijímající. Právě proto byla ona první. Je totiž nejsilnější. A největší bojovník.


Klárčina povaha je bouřlivá, vznětlivá a hysterická, všechno hned neguje, nic jí není po chuti. Přesto si jsem jistá, že jí srdce praská láskou. Z nějakého záhadného důvodu ji nedokáže předat dál. Jakoby se bála svých citů. Jako by se bála, že když se otevře, zraní se. Nevím, jestli je tohle možné u malého dítěte. Sedí mi to spíš k dospělákovi. V říjnu přišel zlom a plnými doušky zahlcuje láskou Matěje. Přijde mi, že na něj celý život čekala, aby trochu ulevila tomu svému velkému srdci. Někdy mě to bolí ve směru ke Kubíkovi, ale věřím, že i pro něj tam něco má...

 
Jaká tedy je Klárka pětiletá?
 
Pořád je to modrooká blondýna, ani náznak přerodu v hnědookou zrzku :)

Kolem pátých narozenin jí vypadl první mléčný zub, o pár týdnů později druhý. Má z toho děsnou radost a vydatně tomu pomáhala. Mě to popravdě zaskočilo.


Těsně po 4. narozeninách si znovu začala kousat nehty a v létě s tím zase sama skoncovala. Doufám, že dvakrát a dost. Jsem na ni v tomto moc pyšná. Bojovat se zlozvyky, na to je třeba síla a odvaha.

Pořád má na nohách snad tisíc modřin, nechápu, co furt dělá, a jsem šťastná, že u nás ještě nebyla sociálka.

Je hodně aktivní a sportovně založená. Má velkou fyzickou sílu. Umí perfektně jezdit na kole, rychle běhá, šplhá po každé tyči, co najde, leze po stromech, naučila se plavat, lyžovat a s Chlupáčem jezdí lozit na stěnu.

 
Je straka a sbírá cetky, což moje minimalistická povaha dost těžce nese. Rozdýchávám i tu nezkrotnou touhu po materiálnu, ať to má sebemenší hodnotu.
 
S Kubíkem se často dohadují, občas padne i nějaká ta rána. On ji zbožňuje a těší se na ni každý den. Na druhou stranu se spolu dokážou i smysluplně hrát, zpívat si a něco vyrábět. Někdy si říkám, že jsem ji nemusela dávat do školky vůbec, že by nám bylo doma všem třem fajn. A pak si večer klepu na čelo...

 
První rok ve školce byl pro ni dost náročný, poprvé se setkala s nepřátelstvím a myslím, že ji to hodně ovlivnilo v dalším vývoji. Bohužel musím trvat na tom, že ji v mnohém školka změnila k horšímu. A tím nemyslím jen jídlo.

Druhý rok ve školce přinesl nová přátelství, je z ní mazák a v něčem mi přijde už jako puberťačka. Mám radost, že se přátelí jak s holkami, tak s kluky. Za ty kluky jsem snad i radši, tam ty pitomé intriky tolik nejedou. Jenže s nimi zase bojuje a střílí a tak.

 
I když Klárka ještě oficiálně není předškolák a na 99,9% do školy příští rok nepůjde, začínáme přemýšlet, kam s ní. Jsme spíš pro alternativu, ale nejdeme slepě v kolejích jiné = lepší. Mám nějakou představu a zvažuju pro a proti.

Na rozdíl od Kubíka vyloženě dychtí po samovzdělání. Chce se učit novým věcem, vyhledává edukativní aktivity. V tomto směru jí Montessori prostředí vyloženě vyhovuje. Umí počítat do 100, sčítat do 20, pozná písmena abecedy a dokáže je napsat. Slova píše, když diktujeme písmena.


Začali jsme chodit na logopedii a po pár týdnech tréninku doma si myslím, že to bylo spíš o lenosti než neschopnosti vyslovovat.

Veliký progres vidím v kreslení, každý den nosí ze školky několik výkresů a i doma si ráda kreslí. Na omalovánky tolik není. Ráda něco tvoří, bohužel na to nemám teď moc kapacitu. Kreslí postavy, zvířata, ale také pirátské lodě, bludiště a všemožné pasti.

Je děsně bystrá, má sloní paměť, perfektně skládá puzzle a hraje hlavolamové hry. Začaly ji bavit společenské deskovky, ale neumí dost dobře snášet prohru.

Umí si poměrně dobře prosadit svou, výhradně teda mezi známými, ale umí se bránit a vyjadřovat nesouhlas. To je fajn a vždycky se dmu pýchou, když dokáže obstát v nějaké nelehké situaci na hřišti. Umí bránit sebe, své věci i svého Kubíka.


Pláč bere pořád jako svou nejsilnější zbraň. Umí ublížit slovy a dělá to záměrně, což pak všechny bolí. Umí být hrubá, jak verbálně, tak fyzicky.
 
Až bude velká, chce být policajtkou a chce honit "pachatele". A připravovat na ně pasti.
 
Nejraději si hraje s legem a Schleich zvířátky. Vymýšlí jim různé scénky. A taky si sama ráda hraje na nějaká zvířata a já po tom všem vrčení, mňoukání a kvákání doufám, že to není nějaká vada :)


Miluje přeměňovací trička. To je jediný "měkký" dárek, se kterým mě nepošle k šípku :)

Nesnáší rifle, tohle po mě teda nemá.

Všem nám ve školce upletla náramek přátelství.

Rychle jí. A dokáže toho zfutrovat velké množství.


Vůbec to s ní není jednoduché, není dne, kdybychom spolu nebyly ve sporu. Ale držím se. Rok od roku líp. Pořád se jí snažím porozumět a jen si přeju, aby byla šťastná a hlavně aby se každou minutu svého života cítila milovaná. Tohle mi ke štěstí stačí ♥

2 komentáře:

  1. Dobrý den, díky za sepsání. Mám nejstaršího 7letého a dává mi taky pěkně zabrat, umí být úplně úžasný (např. ve škole), ale doma prostě neví, musí být neustále v pohybu (chodí proto na florbal a fotbal). Naše praktická lékařka říká, že se to časem bude zlepšovat, až se naučí pracovat s tou svou přemírou energie. Nevím, mám známou, co má 15ti letou slečnu a už 15 let se těší, že to přejde. A nejlepší jsou rady od známých a příbuzných, které mají doma standartní dítě, takže čtení o Vaší Klárce mi dnes opravdu pomohlo. Čekám za pár měsíců 3 dítě, budu v podobné situaci jako Vy. Mohu se zeptat, jak cestujete? Máme problém s Kubou, že dost otravuje mladšího bráchu na zadní sedačce, neumím si představit, že dám dozadu ještě novorozence. Váhám, jestli půjde nejstarší do předu, aby jsme cesty, co nejlépe přečkali. Díky za odpověď. Gábina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, Gábino, díky za vaši zkušenost. Většinou se setkávám s tím, že ty "složitější" povahy bývají spíš u holčiček, ale kamarádka má taky podobného syna, takže to bude spíš výsada těch prvorozených :) Ona Klárka je taky dost chytrá a bystrá a inteligentní ale ze sociálního a emocionálního hlediska nám to dává sežrat. Co se cestování týče, nic velkého jsme zatím v 5 nepodnikli, máme za sebou prakticky dvě delší cesty k prarodičům, jinak jen po Brně. Ale máme standardně 3 sedačky vzadu a zatím to klape. Klárka s Kubíkem nikdy s cestováním spolu problém neměli, a Matěj je teď mezi nimi, tak mu aspoň dokážou nacpat dudlík :) Já se bráním tomu dát dítě dopředu, mám z toho strach. Někdy po brně jezdím vepředu s matějem, ale to jedu 50, že jo. Pokud to jen bude trochu možné, nechala bych je vzadu a spíš vymyslela zábavu - televizky nebo kouzelné čtení Albi? Jinak přeju hodně zdraví v těhotenství a pohodové miminko, to je základ rodinného štěstí :D Opatrujte se. Jana

      Vymazat