Titul: Tyhle fragmenty
Autor: Bianca Bellová
Nakladatelství: Host
Rok prvního vydání originálu: 2021
Počet stran: 197
Anotace
Člověk vyrůstá v rodině, se kterou se chtě nechtě musí nějak sžít. Pak ho smete puberta a nepřekonatelné výzvy prvních lásek, následuje série dalších více či spíše méně šťastných vztahů, spousta takzvaně „běžných problémů“, až se jakžtakž bez újmy dokodrcá k remcavému stáří. A v průběhu toho všeho se nepřetržitě snaží zavděčit rodičům, které si vlastně nevybral. Roční období se střídají a životy běží.
Povídková sbírka Biancy Bellové zachycuje právě tyto fragmenty lidských osudů. Jsou to výseky jednotlivých životních příběhů, v nichž jsou často ony osudy obsaženy vlastně kompletně — dívka na koupališti zažije přelomovou situaci, podobně zásadní je pro jinou ženu setkání dohodnuté přes Tinder, jednomu muži zemře dobrý přítel, jiný se vydává číst na literární festival, stará básnířka vede v pečovatelském domě rozhovor s mladým novinářem a v nehostinných Sudetech zase hrázný vzpomíná na dívku, která mu pootočila svět. Z hromad nostalgie a melancholie však Bianca Bellová umí vyhrábnout i dávku zvláštní naděje. Naděje, že to všechno jsou skutečně jen fragmenty a svět se nepřestává točit dál…
Recenze
18 krátkých povídek. Povídek o lidech, jako jsme my. O lidech nikterak zvláštních. A ani situace nejsou bůhvíjak extravagantní. A právě proto se povídková sbírka jmenuje tak, jak se jmenuje, jde jen o střípky našich životů, o pouhé fragmenty z celé velikosti bytí. O takové fragmenty, kterých by si nezasvěcený snad ani nevšiml, ale pro zúčastněné jsou chtě nechtě přelomové.
Už jsem to tady dřív psala. Povídky cíleně nevyhledávám. Většinou mi totiž nedovolí úplně se ponořit do cizích osudů a když už se na ně napojím, povídka skončí. Potřebuju víc času na rozkoukání. Jenže někdy je na povídky vhodná doba. Třeba v hektickém předvánočním a pracovním období. Kdy vám přesně vyhovuje formát - jedna povídka na jeden večer a čistá hlava. A proto jsem po fragmentech sáhla. Kniha české autorky Biancy Bellové je letos druhá povídková sbírka, první byla Dlouhá trať od Viktorie Hanišové. Obě jsem si užila, ač jsou stylem odlišné.
Tyhle fragmenty mi přijdou čistší, méně komplikované a méně zatěžující. I když nejsou primárně veselé a vždy jde o vážnou věc, necítím z nich temnotu ani bolest. Na druhou stranu z nich nemám těžkou hlavu, na rozdíl od Hanišové. Propustila jsem je ze své mysli poměrně brzy.
Tyhle fragmenty popisují zdánlivě obyčejné situace ze životů, které by klidně mohly být naše, jsou to jen pouhé zlomky dní. Každá povídka popisuje, jak banální situace může hlavnímu aktéru převrátit život naruby. Vteřinová dramata, rodinná nedorozumění, osudová setkání. Nejedná se o dramata extra viditelná, ale o dramata vnitřní. Líbí se mi velmi úsporný styl Bellové, kdy na deseti stranách vyskládá hutnou atmosféru jako hrad z kostek.
Čtení povídek jsem si užila, přenesly mě k jezu i na německé nádraží. Tak nějak automaticky jsem byla při tom. Jen na ten Tinder bych si teda dávala pozor :)
-
Za recenzní výtisk děkuju nakladatelství Host
Žádné komentáře:
Okomentovat