Matěj / 17. měsíc s třeťátkem

Skoro rok a půl. To už je doslova malý člověk. Člověk se svým temperamentem, svými náladami, svými charakteristickými rysy. Je podobný na Kubíka v jeho věku, až na ty blond vlasy a modré oči, a všichni mi říkají, že je to celý Chlupáč. Já to vidím jen na fotkách. Hrozně rád se nechá opečovávat, miluje čištění uší, natírání, česání, čistění zubů (jen teda nechápe, že je potřeba otevřít pusu :)), nijak zásadně nebojuje ani u stříhání nehtů. Teď jsem ho podruhé sama stříhala strojkem, musela jsem ho teda u toho kojit, ale dali jsme to. Máme za sebou těžké období vymezování hranic, které se teď dočista záhadně vyřešilo, tak nějak ale tuším, že se brzy vrátí jako bumerang. O tom plánuju napsat samostatný článek, stojí za to podívat se na to detailněji. Věřím, že to mnohé z vás rozesměje, jiné uklidní, že nemáte jediné uřvané dítě v okrese.

 

Mám radost, že chodí a že je teplotní "jaro", užíváme si společný čas venku. Všichni koukáme, kolik je toho schopný ujít. Jde statečně, semtam klopýtne, rád se s někým vede za ruku. Někdy se zasekne u nějakého kamínku, rostlinky, klacíku, blatníku. Díkybohu, už nežere kameny. Nebo to dělá hodně natajnačku. Miluje houpání, přijde mu to děsně srandovní. Naučila jsem ho jezdit na skluzavce, kde ho ale musím ještě přibržďovat. Teď máme s hřištěm útrum, tak jezdíme do přírody. Buďto v kočárku, nebo v nosítku do lesa. Jako jediný z naší buňky nesnese roušku :/

 

 

Je usměvavé dítě, ale také stydlivé. Z dálky mává na autobusy a šaliny, křičí "A" (rozuměj Ahoj). Na každého psa v okolí štěká. Je mlsný, ale taky docela dobře jí. Během měsíce se dobře naučil jezdit doma na klasické motorce a venku na odrážedle Puky.

 

 

Jak jsem psala, prošli jsme si asi nějakým prvním obdobím vzdoru, vzteku, hysterie, bůhví čeho. Matýsek testoval svoje hranice a dával mi to sežrat. Klasický příklad, řval v koupelně a chtěl kartáček na zuby. Dostal svůj. Řval dál. Chtěl i ty naše. Ne, Matějku. Máš svůj. Řev. Slzy. Hotové neštěstí. Konec světa. Řev. Pád na zem. Řev. A tak to bylo se vším. Něco chtěl a já mu to nedovolila, protože už to bylo mimo naše hranice. Myslím, že to trvalo tak měsíc. Pamatuju si až moc živě, jak prořval polovinu našeho programu v Montessori, protože tam chtěl pobíhat s kuličkami po třídě. A spustila se lavina nedovolení, nazlobení, vzteku. Já jsem odcházela zpocená až na zadku, dítě řvalo bez přestání až domů, kde padlo vyčerpáním už před obědem. Mohla bych pokračovat do aleluja. Přebalování - problém. Oblékání - problém. Opustit Pukyho v kočárkárně - problém. Všechno problém. Teď si to nějak sedlo, čekám, kdy tato stránka Matýska zase ovládne a čapne mě pod krkem. Ale já to dám.

 

 

S Klárkou a Kubíkem tráví víc a víc času společně, beze mě. Hrají si spolu, jsem vděčná, když ho berou do party. Každý má na něj své vlastní páky, mají různé hry a já jsem v těchto chvílích vděčná, že mám velkou rodinu. Je to ten největší dar. Přeju si, abychom tohle období přestáli ve zdraví a v psychické pohodě. To stejné přeju i vám, opatrujte se v těchto nelehkých dnech ♥