neděle 24. listopadu 2019

Děláme si to složité

Chceme pro ně pořád to nejlepší. Ale kolik jsme schopni pro to "nejlepší" obětovat? A jak víme, co je to "nejlepší"? Boty, kroužky, očkování, homeopatika, sladkosti, televize, školka, škola... Uf. Někdy mám pocit, že si to hrozně komplikujeme. Že to měly generace před námi v mnohém jednodušší. Jeli si to svoje, matky to dělaly tak, jak jejich matky, sestry a sousedky, nebyl moc důvod k radikálním změnám. Nějak to fungovalo. I když mám pocit, že každá generace se od té předchozí aspoň krapet liší. Možná evoluce, možná forma nenápadné rebelie, že to přece můžeme dělat lépe než ty před námi. Jenže ono nejde o to dělat to lépe, jen o to, dělat to jinak. Převážná většina matek dělá co může, potí krev, usmívá se, i když jí hlava praská migrénou, přečte dětem pohádku, i když by si nejradši lehla k seriálu s čokoládou v ruce. Jsme dobré mámy. Všechny. Do jedné.
 
 

Něco se ve mě hnulo. Pořád si přijdu mnohem víc "zelená", než na začátku své mateřské cesty, ale taky mám pocit, že zase pomaličku couvám. Z něčeho slevuju, v něčem jsem konzistentní, ale snažím se o větší umírněnost. Protože nic není černobílé. A když některé věci přestanu řešit, bude to taky fajn. Přežijeme. Rodina se nerozsype. Ani mě nepřijedou zavřít. Když jsem třeba v Decathlonu nenašla pro Klárku barefoot cvičky v její velikosti, protože se větší už prostě nevyrábí, zkusili jsme tam rovnou tenisky. A Klárka z nich byla tak nadšená, pokaždé, když se vrátí z tělocvičny, jásá, jak ji nebolí nožky, ani když hodně dupe.
 
 
Klára má šest a já už mám v hlavě rok strašáka ohledně výběru základky. Tím, že jsme vybrali Montessori školku, se přímo vybízí v tom někde pokračovat. Vybrali jste si směr, musíte jím jít dál. Přece to všechno nezahodíte. Přece neakceptujete něco klasického, když víte, jak to chodí v alternativním vzdělávání... To jsou otázky, to jsou rady, to jsou dilemata. Ty cizí hlasy naštěstí neposlouchám, na nich mi nesejde. Ale otázka volby školy ve mě hlodá už celý jeden rok. Neváhám nad Montessori. To vůbec ne, ani vteřinu jsem nepochybovala, že směr je fajn. Že jsem vybrala dobře. Že předškolní vzdělávání je pro vývoj zásadní. Souzním.
 
 
Ale. Je směr pro výběr základní školy to hlavní? Nejsou ještě důležitější věci? Bydlíme v městské části, kterou máme opravdu rádi. Za těch deset let, co tady žijeme, jsme si tu našli domov. Kamarády, oblíbenou kavárnu, hřiště i místo, kam zajít v létě na pivo. Je to mladá obec, spousta dětí a mladých lidí. Ale není tady Montessori škola. A pro nás je hodně důležité, aby děti chodily do školy tam, kde bydlí. Vazby, přátelství, komunita. Nechceme děti po Brně rozvážet a trávit tak drahocenný čas v autě. Prázdný čas.
 
 
Navíc jsou tři. To jsou jednoduché počty. Vnitřně cítím, že do vzdělání se investovat vyplatí, ale vzhledem k důležitosti bodu výše, mi ta investice stejně v konečném důsledku pokulhává.
 
Hodně o tom doma mluvíme. Já jsem si pro děti přála něco "lepšího". A tím myslím něco jiného, než jsem zažila já. Chtěla jsem, aby se děti učily v souvislostech, aby se neučily jednotlivé předměty odděleně, aby s nimi bylo zacházeno s respektem a laskavostí, aby se neznámkovaly ani nesrovnávaly, aby se neučily kvanta teorie a o praxi nevěděly zhola nic, aby trávily víc času v přírodě.
 
 
Vím, že tohle na naší základce nebude. Budu se modlit, aby tam fungoval aspoň ten respekt a laskavost. A o to ostatní se budeme muset zasadit my. Místo toho času stráveného v autě je budeme brát víc do lesa, budeme dělat pokusy a bádat nad souvislostmi, budeme si povídat o lidské odlišnosti i o tom, jak je normální v životě chybovat. A budeme je zahrnovat láskou.
 
Hrozně mě mrzí, že to jde v českém školství tak pomalu. Že se obecně ví, že jsou potřeba změny, že to tolika lidem dává smysl, ale že se to nehýbe. Že je systém zkostnatělý. V dobrém závidím kamarádkám, které mají ve své spádové oblasti státní školu, kde to jde. Kde se to naučili dělat jinak. Je to o řediteli a o lidech, kterými se obklopí. Je to o velkém odhodlání. Je to o odvaze pustit se do riskantního podniku. Je to o elánu, o chuti do práce, o nadšení pro změnu, o lásce k dětem. A ta mnohým učitelům chybí.
 
Chtěla jsem to pustit ven, je to něco, na co se mě často ptáte. A vím, že to taky některé aktuálně řešíte. Taky mě zajímá co vy a škola. Jak to cítíte? Nesete si šrámy z minulosti?

8 komentářů:

  1. Dost veci jsme na základní škole v průběhu let změnili my rodiče. Chce to jen být aktivní ve sdružení rodičů. Nebát se za děti postavit a nemyskwt se že se nedá nic dělat. Je to stejné jako v komunální politice. To by mohla být třeba cesta. Dítě ve škole v komunitě jak píšete a vy aktivní měnič a třeba Matěj už bude nastupovat do posunuté školy.
    Lucka

    OdpovědětVymazat
  2. Řeším úplně to stejné a vyřešila jsem si to vlastne na chlup:-) stejně. Obě děti chodí do té nejúžasnější školky v Sobesicich, ale zakladku resim podle dojezdu, tedy zadneho dojezdu a nejlip tak, aby od 2. tridy mohla chodit sama. Navic mozna to vypada ze jeden nebo i dva kamaradi z skolky tam pujdou s ni. "Penize" planovane dat za soukromou ZS si budu odkladat a radsi jim nasporim na stredni nebo vysku v cizine. Navic jim neuskodi ten stret s realitou, ze ne kazdy ma doma auto za milion a jsou i deti, ktere treba nemaji na tricko s Elsou a nekdy ani na svacinu. Ale trpim vnitrne, ta nabidka soukromych skol je uzasna v Brne a vik ze by se ji tam strasne libilo, ale je to takovy ten pocit, jako kdyz musite rict detem ne, nebo je vzit na ockovani, v koutku duse vim, ze jim to naopak pomuze. Ale stojim si za tim, ze statni MS jsou silene a ta investice do soukrome skolky se neuveritelne vyplatila. Davam ji na skolu, kde neni nejaky tlak na vykon od 1. tridy, ale zaroven se tam neco nauci, proste neco mezi a to mi souzni. Ted uz se tam jenom dostat. P.S. resila jsem to asi rok, nez jsem se k tomu dopracovala, protoze jeste jak clovek cte ty chytre prirucky, opravdu to posledni co chce udelat, je dat dite do klasicke skoly. Ale ja skolu mela rada a myslim, ze kdyz se to pekne nastavi od zacatku a dite neuslysi nic spatneho od rodice na adresu skoly nebo ucitelky, neni problem, by si to vzdelavani uzilo.

    OdpovědětVymazat
  3. Páni, zaujalo mě, kam se článek od úvodních slov rozvinul...My jsme tohle vyřešili předčasně s manželem tím, že jsme se přestěhovali na vesnici...protože pro nás oba byla priorita komunita a příroda. Je tady miniškolka a školička, kde jsou smíšené třídy. Moje srdce tím plesá - sice to není žádný alternativní směr, nicméně tím, že ve třídách bude málo dětí různého věku, vidím v tom to, z čeho hodně alternativních pedagogických škol čerpá - že starší se učí pomáhat mladším, mladší se učí od starších a navzájem se učí toleranci a spolupráci...ale zároveň mi v hlavě běží, že je to hodně o pedagogovi. Protože věřím, že na prvním stupni je učitel pro děti bůh a tvůrce atmosféry, pravidel...já si moc přeji, aby naše budoucí paní učitelka byla božská :) když čtu vaše řádky, přijde mi, že máte priority MOC dobře vyřešené a zvědomělé, tak držím palce, ať jste s konečným rozhodnutím spokojeni vy i dcerka!

    OdpovědětVymazat
  4. Tak samozřejmě, že si to děláme složité....ALE.... Pokud to časové možnosti rodičů dovolují a v dojezdové vzdálenosti je lepší škola- tak zas proč ne? Protože se nám ráno nebude chtít vstávat? Protože je to složitější? Protože to bude plno "prázdného času" v autě. Ano, ALE... školku jsme vybrali spádovou a já si poslední 2 roky vyčítám proč.. vydím, kolik se toho dá zvládnout, kolik výletů a aktivit je možné v Brně provozovat, jak školka může být přívětivá i pro rodiče a jak ta naše není. Když své dítě dám na spádovou ZŠ, za 4 roky budu řešit stejný problém... víceletý gympl ano-ne, jiná základka ano - ne... nebude mít dítě ve věku 9 až 10 už mnohem pevnější kamarádské vztahy. Nebude přechod na jinou ZŠ větší stres než by byl teď? Jistěže spádová ZŠ zajistí vazby, přátelství, komunita... na druhou stranu už teď chodíme na plno kroužků a kamarádi je mají zrovna jiný den.... takže upřímně- na hřišti moc kamarádů ze školky nepotkáváme. Vím, že jsme víceméně sami proti davu, ale pokud to nevyzkoušíme, budeme si to vyčítat...

    OdpovědětVymazat
  5. Jani, díky za tenhle článek. Jste o rok dopředu (Tomik bude teprve za rok předškolák), ale taky to řešíme. Já myslím, že jste se rozhodli správně. Myslím, že je fajn, že děti budou chodit do školy tam, kam patříte, že nemusíte nijak dojíždět, to je fakt žrout času. Můj argument pro (spádovou) státní základku je i ten, že chci, aby děti chodily mezi “normální” děti, tj, aby nechodily jen mezi převážně elitářskou skupinu dětí nebo dětí intelektuálů. My se zase rozhodujeme mezi spádovou základkou, odkud je ale všude daleko (tj autobusem/autem do školy a domů, daleko i k manželovi a ke mně do práce), a jinou základkou, která je dál od našeho bydliště, ale blíž k manželovi do práce (tj, může např vyzvednout dítě a odvést pěšky na kroužek a vrátit se zpět do práce), která má určitě lepší pověst, ale zase do ní nebudou chodit kamarádi ze školky. Hlavně ať se jim ve škole líbí a mají super učitele a kamarády! Držím palce!

    OdpovědětVymazat
  6. Taky jsme to před rokem řešili. Problém je, že naše místní škola má opravdu odpudivou pověst co se respektu k dětem týká, a na malém městě se člověk vlastně velice snadno, a vůbec ne vlastní vinou, dostane do jakési exkomunikace, kdy se na něj spousta lidí dívá jako na nepřítele, třeba jen proto, že něco dělá jinak. Bohužel ve škole na naši rodinu už mají dávno hotový názor, jak jsem nedávno mohla zjistit. Nakonec dcera dojíždí do jiného města, na státní školu, kde se to ale dělá jinak. Nemá žádného spolužáka z místa, kde bydlí. Já sama jsem ale chodila na ZŠ do města, kde nyní bydlím, a neměla jsem tu kamarády vlastně nikdy, a myslím, že za to trochu mohl přístup naší třídní. Hrozně nás jako třídu rozdělila a já se cítila osamocená a moje sociální sebevědomí kleslo kamsi k bodu mrazu. Pokud by tu byl laskavý přístup, vůbec neřeším systém, ale pokud ten chybí, je to něco jiného. Snažíme se užívat si i ten "prázdný" čas. Dojíždíme autobusem, cestou se zastavujeme na hřištích, zajdem do čajovny, bazénu... Jinak soukromou školu s několikatisícovým měsíčním školným bychom vůbec neměli šanci utáhnout (taky máme tři děti), máme vlastně velké štěstí, že máme dostupného něco alternativního a přesto státního, ačkoliv to není přímo za humny. Díky za zprávu o Vašem dilematu. Všechno dobré T.

    OdpovědětVymazat
  7. řešila jsem loni, ale v malém měste nění alternativa, znamenalo by to vozeni deti jinam, taky jim máme více. sousedi vozí jinam, a pravda je ze od té doby se nase holcicka s tou jeji nevidela. nepotkali se ve meste, knihovne, na hristi....a to je pro me taky dulezite. jedna vec je jaka skola, druha je jaka ucitelka. jsme na normalni skole, ale vypada to ze mame dobrou ucitelku, pouziva prvky montesorri, vypada ze ji to jeste furt bavi, ucit. vedle ve tride to maji jinak, duchodkyne co presluhuje, vse si zjednodusuje, je unavena....to ale dopredu nikdo nevime, jaka bude nase ucitelka.

    OdpovědětVymazat
  8. Dobrý den, my toto resime zatim na predskolni urovni, ale uvahy mame podobne. Zvolit mistni skolu/tenisovy/atleticky oddil, kde se deti a jejich rodice budou znat "od plenek" nebo zvolit kvalitnejsi alternativu za cenu dojizdeni. Nakonec jsem dospěla k nazoru, ze jako rodič jsem ochotná taxikarit do roztrhani, ale už se mne nelibi, jakou cenu za to plati sourozenec, ktery v tom aute travi vic casu, nez se mne pro nej zda vhodne. Tudiz v dobe, kdy premyslime nad tretim potomkem se klonim k nazoru, ze mit jen jedno dite, volim pro nej to nej, v momente, kdy jsem mu to nej dopřála v podobe sourozence/sourozencu, musim slevit z kvality sluzeb, ktere diteti dopravam. Jak jsem cetla na podobnem bloku, "rodina je vic nez jednotlivec", tento nazor je mne zatim nejblize. Preji pekny den, Dana

    OdpovědětVymazat