středa 5. června 2019

Když respektující výchova lítá oknem

Snažím se. Ušla jsem kus cesty. Pořád se zlepšuju. Někdy jsem na sebe vyloženě hrdá, jak jsem to v té či oné situaci skoulela. Snažím se jít příkladem. Neplýtvám příkazy a zákazy. Dávám lásku a pochopení i v takových situacích, kdy by jiní trhali dítě v zubech. Nepopírám jejich pocity. Nezlehčuju. Nesrovnávám. Nevnucuju. Objímám. Vedu. Zhluboka dýchám... A pak to stejně občas rupne. A já křičím. A já vyhrožuju. A já se nechovám hezky. Rozhodně ne láskyplně a s respektem k té malé nepochopené duši. A nejradši bych je v těch zubech roztrhala taky.
 

V těchto situacích si říkám, že si ty chytré knížky, na které se v knihovně práší, fakt musím znovu (konečně) přečíst. V duchu obdivuju všechny klidné, vyrovnané a moudré ženy, které nikdy takto nevybuchnou. Které mají své chování pod opravdovou kontrolou. Které umí napočítat v duchu do tří, zhluboka vydechnout a vypustit ten nahromaděný vztek pryč, ne na dítě. A já vím, že takové ženy existují. Musí. Jsou to moje superhrdinky. Zcela se k nim upínám a po večerech modlím, aby mi poslaly špetku své superschopnosti.

Výchova je nikdy nekončící cesta. Přijdu si jako Frodo. Takové chlupaté ucho to na začátku bylo. A helemese, v jakého silného chlapáka během své pouti vyrostl. Jen někdy pochybuju, jestli je vůbec v mých emočních a osobnostních předpokladech být ještě o kus lepší. Co když je toto můj strop? Co když prostě jsem ten typ, co musí bouchnout, jinak bouchne něco uvnitř mě? Nenávratně?
 

Včera mi Jakoubek na hřišti řekl, že mě má rád. On je totiž takový moudrý pozorovatel. A děti jsou hodně vnímavé. Byly tam dvě mámy, každá se dvěma dětmi. Kuba si hrál, já se válela s Matějem na dece. Nešlo to neslyšet. Neběhej. Netoč se. Nelez tam. Pomalu. Spadneš. No vidíš. Dobře ti tak. Vstávej. Neřvi. Nic se nestalo. Tu krev doma umyjeme. Neskákej. Nelez do toho písku, včera pršelo. Neřvi. Já řvát můžu, já jsem máma. A hlavně neběhej, víš přece, že Vojtíšek si ráno zapomněl doma brýle. Proč ty nemáš běhat? No přece aby Vojtíšek nespadl, když nemá ty brýle. Neřvi. Všichni na nás čumí. Nasekám ti a uvidíš. Jdeme domů. Počítám do tří. Dnes nemáš svůj den. Neřvi. A jdeme.

Nekecám. Pořád se to děje. Občas to slyším. Nesmyslný degradující kulomet. A bodá mě z toho u srdce. Kdyby nešla ona, půjdu já, jak mi bylo toho kluka líto. Stála uprostřed hřiště jako divá saň a vyřvávala na všechny strany příkazy, zákazy, bolest a zlost.
 

Nekomentovala jsem to. Nepřísluší mi to. Vlastně se i trochu stydím za to, že tento příběh sdílím. Najednou za mnou přijde Kubík, že mě má rád. Říkává to, venku ale většinou ne. A on se na mě podívá a ptá se: "Mami, proč ho bere ta máma na hřiště, když nic nemůže? A proč šli s Vojtou na hřiště, když nemá brýle?" Jen jsem ho objala. Oni tomu rozumí. Oni vědí. Oni trpí i za jiné. Oni spolu soucítí. A oni vědí, že i když na ně doma skoro každý den něco ve vzteku zařvu, nebo když se mi podaří vypustit z pusy nějakou svoji slabost, oni vědí, že se většinou snažím. A že to dělám většinou dobře. A snad mi ty malé prohřešky (které jsou v mých očích spíš obrovská mateřská selhání) odpustí.
 
Na druhou stranu nepochybuju, že paní své děti miluje úplně stejně jako já ty svoje. Vím, že se o ně stará, pečuje a dělá jim spoustu radosti. Jen se nedokázala vymanit z toho zažitého, z toho, co dřív bývalo normou. Protože kdyby to takto nedělala, možná že bude mít "neposlušné" dítě... Jako máme my :))) Děti křičící na ulici, děti vztekající se na hřišti, děti skákající v kaluži, děti chodící bosé, děti lezoucí na nejvyšší prolézačky, děti nezdravící kolemjdoucí, atakdále ♥

13 komentářů:

  1. Díky za pěkný článek, mám to úplně stejně a také mě často na dětských hřištích nebo jinde bodá u srdce. Někdy si říkám, že to snad přithaju....ale taky umím pěkně selhat....dcera mi neřekla, že mě má ráda, ale občas se na mě při těchto situacích, kdy jsme svědky jiných rodinných konverzací, kouká tak, že to mluví za vše.....doufám, že i ona ví, že dělám nejlépe jak v té dané chvíli umím, ostatně jako i ona....má to smysl se snažit

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, má to smysl. Dáváme jim základ do života, a každá snaha se cení. Věřím tomu, že děti jsou chytré a že vidí, jak se rodiče chovají. Na druhou stranu není nic špatného ukázat, jak moc se umíme zlobit. I tohle se musí naučit ♥

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak já to mám jinak. Nechci být supermatka a ani na ni nevěřím. Kdyby náhodou nějaká existovala (bože doufám, že fakt ne) nechtěla bych ji mít za svou přítelkyni stejně jako superhostitelku, superuklízečku, supermilenku… Nechci ani superděti (moje děti si na hřišti například jenom hrají, nekomentují výchovné metody ostatních). Můj nejstarší syn chodí do 1. třídy, je zblblý známkami, tak mu vysvětluji, že chyby dělá každý-on, já, paní učitelka a že je budeme dělat celý život a že je to tak dobře. Přijímám chyby u mých dětí i u sebe a ostatních (no kecám, s manželem to včera bouchlo kvůli malé chybce). Jen se snažím dost neobratně říct, že nevím, proč bychom měli být dokonalý. Mám ráda moje děti, manžela a i sebe chybující. To ty chytré knížky se nám snaží nakecat, že to jde, ale to je jenom teorie a i autorky oněch knih určitě pěkně řádí. Každý má v sobě nějaké bolístky z dětství, malé křivdy, které nechce opakovat na svých dětech. Ale počítám s tím, že i moje děti budou mít někdy pocit, že jsem jim ukřivdila. Bohužel (jen nenadělat moc paseky)...Jestli se mi podaří mé 3 kousky vychovat tak, jak vychovala moje mamka mne, budu na sebe pyšná.
    Mám moc ráda Váš blog, obdivuji Vaši píli, jak často na svůj blog přispíváte se smysluplnými články, umíte vystihnout svoji myšlenku (což nevím, zda se podařilo mně). Pokud by ho psala supermatka, tak by mne rozhodně tak nebavil. Srdečně zdraví Marie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Marie, děkuju a rozumím a nejsme ve sporu. Tyhlety články jsou sice opravdu upřímné, ale víte, že tam najdete i kapku ironie. Já mám fakt pocit, že ty "supermámy" žijí, tolikrát jsem viděla situaci, kdy už bych se já klepala vzteky a ONA to zvládla s klidem a neskutečnou něhou. Třeba "selhávají" zase v něčem jiném, třeba si s nimi nedokážou hrát dvě hodiny na zemi s dinosaury, nebo neumí upéct bublaninu, ale věřím, že klidnější a uvědomělé povahy to s dětmi mohou zvládnout ve vypjatých situacích líp... Taky nevím, jestli mi rozumíte, asi ano, když tu jste :) A dokonalost taky nehledám, ta neexistuje. Každý chybujeme a je to normální. Děkuju za krásný komentář, vystihla jste to moc hezky a díky, že to pořád čtete :)

      Vymazat
  4. Ahoj Jani, tak nějak souhlasím s komentářem od Marie. Já na malého občas taky zařvu a ačkoliv mě to pak mrzí, tak prostě nejsme dokonalí a nikdy nebudem a k rodičovství to (za mě tedy) prostě patří. Dobrý rodič pro mě je ten, který si to uvědomuje a snaží se na sobě pracovat - být trpělivější, vžít se do toho dítěte - ale zase tak, aby mělo ty hranice a nebylo nevychované jen proto, že na něj nechci zvýšit hlas...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Ivet, jo, Marie to napsala krásně. A já s ní taky souhlasím. Hranice jsou třeba, taky nemám ráda úplnou volnost, moje děti vyloženě nějaké mantinely potřebují, aby mohly fungovat, jinak by to byl i pro ně trochu chaos a vznikaly by třecí plochy. To, že semtam zařvu, snáším podstatně líp, že občas plácnu nějakou blbost, výhružku, zastrašování :D To už mám asi zatemněnej mozek.

      Vymazat
  5. Jani, mam moc rada tyto vase clanky. Nuti mne k zamysleni (a taky komentare k nim). Bude ze mne lepsi clovek kdyz na mne nekdo bude kricet, kdyz budu delat to, co se mu nelibi? Bude lepsi clovek z meho ditete kdyz na neho budu kricet nebo ho placnu, aby se chovalo tak, jak si ja predstavuji? Chci ho naucit, ze je v poradku kricet na ostatni nebo je placnout kdyz se nespravaji tak, jak chci ja? Manzel mi pred par dny vypravel jak jel tramvaji s pani, ktera kricela na sve dite. A pak rekl, ze je rad, ze my se snazime k nasemu prdolovi chovat jinak. A ja byla tak rada...Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, děkuju, je moc hezké, když si to uvědomí i muž, který je ve výchově často přijímačem názorů matky. Nevím, mám pocit, že většinou doma nastavuje chování matka a otec jede podle ní. Když mají štěstí a nejsou ve sporu. Opatrujte se!

      Vymazat
  6. ano, nejsme dokonalé ale přitom všechny chceme být nejlepší a dělat to nejlepší. jenže já se v tom článku občas taky vidím, bývá to z únavy, ze stresu, kolotoče, ale už když křičím ty povely tak vím že je to špatně a vymýšlím jak to změnit. někdy si prostě dám skleničku piva a je to lepší, dám si ji kvůli mým dětem, aby tak netrpěli.
    ono je taky rozdíl být matkou 24x7 nebo být matkou, kdy si občas děti půjčí babička, tetička, druhá babička, to pak je čas se nadehnout, načerpat síly, uvědomit si nějaké věci a připravit se na další dny:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, mě sklenka alkoholu taky dost pomáhá :)) Každý děláme chyby, je to přirozené a součást našeho života. Někdy se chovám líp, někdy hůř, záleží na tom, jak moc jsem unavená a jak moc jsem ve stresu.

      Vymazat
  7. Ja alkohol nesmim ani v male davce, toz si davam sladky. Narazove to zabere, jen to leze do penez. Je mi vsechno obleceni skoro maly :(. Manzel nic nerika a tim rika vsechno. Tluste zeny se mu nelibi...

    Je to fuska. Stydim se za svou vychovu vickrat do tydne. Kdyz mi ujedou nwrvy, je to zle. Ted mi tak ujela ruku, ze jsem ji placla po tvari a to uz je opravdu hodne spatne. Porusila dulezite pravidlo, ale o zivot ani zdravi neslo a me to mrzi i ted par dni pote.

    Mar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. MYslím, že je fajn, že si uvědomujete, co se stalo. Já mám nějakou formu výčitek skoro každý den, když přemýšlím, co se daný den povedlo a co ne. Ale bohužel je to i mou povahou, celý život se honím za tím, být dobrá a ještě lepší, z toho vše pramení, ta naše touha po dokonalosti. Možná můžu být dokonalá zaměstnankyně, dokonalá máma nemůžu být asi nikdy. Důležité je, že naše děti milujeme.

      Vymazat