pátek 1. června 2018

Mám teď takový období

Původně jsem tento článek chtěla nazvat "Nejhorší matka na světě" a ejhle, to už tady jednou bylo :) Takže vlastně na stejné téma, ale trochu jinak. Hlavně v jiném období. V období, kdy jsem se od posledního článku snad trochu posunula, i když po svém včerejším výlevu si připadám, že jsem zase na začátku. Fakt mi přijde, že se snažím. Snažím se pracovat se svými emocemi, se svým sebeovládáním a se svými slovy. Snažím se tak moc, že mi Chlupáč několikrát do týdne řekne, že jsem Matka Tereza. Snažím se být dobrá, vyrovnaná a přijímající. Přijímající své dítě takové jaké je.
 

Jenže pak mi rupnou nervy. Nezvládnu to vůbec tak, jak bych chtěla. Stydím se za sebe, co ze mě dokáže vylézt, a jakého chování jsem schopná. Často si nevím rady. Nebudu si nic nalhávat, nevím si rady jen s jedním svým dítětem, s Klárkou. Jednou mi kamarádka řekla, že svoje děti nevědomky (vědomky) nálepkujeme. Já vždycky o Klárce říkala, že je komplikovaná. A možná jsem z ní tu komplikovanou tím jednoduchým štítkem vlastně vyrobila. Můj výtvor, emočně nestálý, ukřičený, protivný, uvztekaný, věčně nespokojený. Malý tvor, který trpí a nikdo mu nerozumí. Malý člověk, který nerozumí sám sobě. Člověk, kterému asi něco schází, ale nikdo neví co.
 
Klárka je ve své asi už desáté pubertě a opět prožíváme krušné dny. Hlavně večery jsou u nás velmi výživné (rozuměj uřvané). Přijde ze školky, nabitá všemi zkušenostmi a zážitky a začne si na nás všech vylévat zlost. Nemluví s námi pěkně. Včera jí dokonce nějaká chytrá starší ženská (čert jí vem, babu jednu) na ulici řekla, že se k mamince chová děsně ošklivě a že by měla dostat na prdel. Blbý co? Normálně tyto nežádané rady od cizích lidí pěkně pálkuju, ale já na Kláru byla v tu chvíli tak strašně nasraná, že jsem neřekla nic. Schválně. Nic. Fuj, máma. Někdy mi přijde, že mě fakt nesnáší. Že by byla raději někde jinde. Moje holčička, moje nadosmrti první štěstí.
 
 
A když jsem večer po celodenním tlaku neustála její poslední vrcholnou scénu na balkóně, žasla jsem, co jako matka dokážu. Chovala jsem se k ní vyloženě hrubě, tak, jak by se máma nikdy ke svým dětem chovat neměla. A tak moc jsem se za sebe styděla, že jsem byla dvacet minut zalezlá v koupelně, tiše vzlykala a přemýšlela, jestli na psychiatrii patří Klára nebo já.
 
Docela často chodím na přednášky do našeho Montessori centra a s každou další odposlouchanou lekcí se cítím jako matka sebevědomější a sama se sebou spokojenější. Když se nás lektorka ptá, co nám ta či ona přednáška dala, víceméně odpovídám stejně. Ujištění, že se posouvám a že to dělám vesměs dobře. Tak proč to nejde vždycky? Proč to prostě neustojím? Jak nastolit doma příjemnou atmosféru, když je tam furt jeden rušivej element? Jak být v pohodě jako rodina? Recept na štěstí stále hledám...

21 komentářů:

  1. Přemýšlím, co k tomu napsat. A napadá mě: 1. Pokud je komplikovaná, vždy bude komplikovaná - brát to jako fakt, ona bude fňukat, vztekat se, upozorňovat na sebe. Vždy. Smířit se s tím. Nesnažit se o super pohodu, ale o co nejvíc klidných dní. S tím, že budou špatné dny prostě počítat - ony budou, nezmizí.
    2. Upozorňovat na svoje emoce průběžně. "Zlobím se." "Hodně se zlobím." "Za chvíli budu zlá." "Budu zlá máma, protože se hodně zlobím." Ventilovat emoce průběžně, nesnažit se to "ustát", protože pak člověk bouchne.
    3. Věnovat ji čas - jen pro ni, alespoň půl hodiny denně. A každý večer si s ní lehnout, popovídat si - co se vám během dne líbilo, nelíbilo, rozebrat, potulit, říct, že ji máte ráda. Že ji máte ráda i když zlobí. Ujistit, možná to potřebuje.

    A já teda za nepěkné chování posílám za dveře - u nás to funguje, dcera je kontaktní, nechce být sama, pokud je agresivní, zlá, nemluví k nám pěkně (tím myslím, že se snaží chovat co nejhůř, slovně nám ublížit), tak jde na chodbu a komentuji to slovy, že takto se k sobě nechováme. Dle někoho je to na hraně, že ji nechám s jejími emocemi samotnou na chodbě, podle mě je to normální pravidlo smečky - pokud ubližuje záměrně, je vyloučena. Vždy upozorňuji dopředu, vždy se snažím po dobrém, ale pokud to nejde, tak bohužel odchází.

    Držím palce, ať je vám všem doma fajn. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto a zcela souhlasím! Super popsané. Taky zavádím pravidlo "za dveře", problém je, že když je naše malá tak rozzuřená, tak tam prostě nechce jít, já ji tam tak jako tak vystrčím a lomcuje dveřmi, křičí, kope do nich. Až mám strach, že si ublíží. Takže to úplně nefuguje, no. Nebo počítám to tří. Tři je na zadek, což dtane nakonec tak v jednom procentu, jednou za půl roku asi, kdy už mi fakt přetečou nervy a zmením se v hydru. Jenže ona mi teď dělá scénu i když začnu "Jedna, dvě..." a řve na mě: Néé, nepočítej!!! No, je to komedie ta výchova :-D

      Vymazat
    2. Milá Magdo, až s odstupem se dostávám k odpovědi na Váš komentář. Děkuju, byla to uklidňující slova, která mi pomohla. Nejvíc asi fakt, že pokud je "komplikovaná", tak taková prostě bude. Je to o tom "přijímám tě takovou, jaká jsi". Praktikuju to podobně jako Vy, mluvím o svých emocích. Dcera zas tak kontaktní není a sama do pokoje někdy ve vzteku utíká, takže to pro ni zas takový "trest" není.

      Vymazat
  2. Já si myslím, ze nikdo není robot, ani mama, a ma nárok na emoce všech barev, ne je v sobě potlačovat. Dite ma podle me zažít svoje rodiče ve všech podobách, ne jen stale happy a cool. Az poroste a vyroste, zjisti, ze všechno není porad fajn a v klidu a musi se s tím umět nějak vypořádat. Dobra mama ma čisté svědomí v tom, ze se snaží pro své dite udělat to nejlepsi a nikdo uz zpětné nerozsoudi, jestli to to nejhorší opravdu bylo. Držím palce…Znám podobne citlivou holčičku, a shodou okolnosti se taky jmenuje Klarka. A ja jsem taky Klára ☺️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kláro a vy jste byla jaké dítě?? :D Není to prokleté jméno?? :D Dělám si srandu. Ano, hodně o emocích mluvíme a ventilujeme je, jsem zpětně ráda i za menší konflikty s mužem, s cizincem, že mě děti vidí, jak dospělí řeší spory, že na sebe neřveme a neříkáme si ošklivý věci. Tím se děti učí. Snad...

      Vymazat
  3. Tak se svými slovním výlevy směrem k dětem také bojuji dost často a nesnáším se za to. Už když to které zlobidlo držím za ramena a cedím skrz zuby ta zlostná slova, tak se stydím za to, co ze mě padá. A zároveň se děsím, že všechny tyto mé výlevy jim utkví v jejich hlavičkách a přebijí vzpomínky na všechno to dobré, co spolu prožíváme. Ale ze mě to prostě musí ven. Kdyby nešlo, budu naštvaná o to dýl. Nevím, jak s tím bojovat, protože nejsem ten typ, co umí v duchu nejdřív napočítat do desíti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se to postupně učím až s dětmi, ale vyloženě nepočítám, jen se snažím mluvit klidně, ať hned neřvu. To by u nás pak řval pořád někdo :)

      Vymazat
  4. Skvěle napsané ❤️🍀 Lenka

    OdpovědětVymazat
  5. Dovedu si představit...poslední dobou jsem cítila, že bych taky ráda trochu změnila přístup ke staršímu synkovi. Shodou nějakých náhod jsem se dostala na stránky nevychova.cz. Chodily mi z nevýchovy pořád nějaké maily, ale vždycky jsem je přehlížela a nevěnovala jim pozornost. Až jsem se do jednoho z článků začetla a byla paf jak to sedí. Vzpomněla jsem si, že jsem i nedávno shlédla video s rozhovorem Katky Králové (která za konceptem nevychovy stojí) s Jardou Duškem (toho mám moc ráda) a četla další články. Prvně mě zaujal tento...https://www.nevychova.cz/blog/vyroste-z-toho-nekdy/?_nvu=bcc8eb6b-d1f9-4ced-8452-dea08ef8f8f3&utm_source=webinar&utm_medium=email&utm_campaign=cz-we-zn1_podekovani_cz-bg-zvn-20170329 a pak jsem shlédla nedávný webinář. Z nevychovy jsem jedním slovem nadšená, snažím se pracovat na lepší, hlavně konkrétnější komunikaci s dětmi..Můj roční syn mě vzápětí překvapil, že to opravdu funguje, když mu pořádně a konkrétně vysvětlím, co bych potřebovala - on to respektuje,..jde tedy hlavně o komunikaci, partnerství a dohody s dětmi (co jsem zatím z článků pochopila). Mají i kurzy, kurzem jsem zatím neprošla, hledám inspiraci v článcích. Ne každému tento koncept určitě sedne, ale mě mění život v dobrém slova smyslu už teď. Třeba vám to pomůže :) Hodně zdaru a ať se daří :)
    ivet

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevýchova je super, inspirativní, i když zase nic přelomového. Jsou to všechno rozumné pravdy, které je jen třeba si uvědomit a ve vypjaté situaci dokázat implementovat. Články mám ráda, na video se většinou nedokážu dlouho dívat, z nevysvětlitelného důvodu mi Katka Králová osobně nesedí :/ Ale hrozně vám přeju, abyste tak krásně se svými dětmi dokázala postupovat ♥

      Vymazat
  6. Tak jsem si schválně přečetla ten článek “nejhorší matka na světě” a hledala svůj komentář. A i dle něj jsem se někam posunula: tehdy jsem škemrala u manžela o třetí dítě a dnes ho (ji) máme... s tím nálepkováním: máme to úplně stejně. Tomík je ten “hodnej” a Adélka je “šílená”, “poděs”, “uvztekaná” a “uječená”. A někdy si říkám, chudák holka. Je ta mladší, neustále srovnávaná s Tomíkem, kterému nebylo naděleno tolik temperamentu a který je prostě o 15 měsíců dál... zrovna dneska dopoledne jsme tu měli scénu a jen si říkám, že snad nás sousedi skrz otevřenou ventilacku neposlouchali. Kvůli blbému úklidu hraček (Btw, tvoje předchozí téma článku). Vnímám to tak, že děti nás učí ovládat svoje emoce a zároveň my jim svými emocemi ukazujeme, že něco je nebo není v pohodě. Každý rozumně uvažující člověk ví, co je a co není správné, ale je to sakra těžké uvést teorii do praxe, zvlášť když jsme unavení, zavalení povinnostmi nebo ve stresu... Jani, přeju ti, aby se vám dařilo s emocemi efektivně pracovat :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, mám tak moc ráda tvoje komentáře. Jsi ještě daleko přede mnou, čiší z tvých slov velký klid a pochopení. To nálepkování je šílenost, ale někdy je tak složité to nedělat. Dostala jsem se do fáze, kdy ji prostě jen ryze miluju a pokouším se její emoce tak nepitvat. Jak tady psala Magda v prvním komentu, pokud je taková, bude taková ať se stavím na hlavu nebo ne. Zahrnout je láskou a zároveň vyjadřovat svoje pocity ve spojitosti s jejich chováním, oni asi vnitřně chápou, že to co dělají, nás štve/trápí/zlobí, ale asi si nedokážou pomoct. Mějte se hezky, všech 5 ♥

      Vymazat
  7. Martina Šebestová2. června 2018 v 18:17

    Ahoj Jani, je to skvělý článek pro všechny maminky. Všechny totiž svoji roli občas nezvládáme. Za sebe ti můžu říct, že tyhle ataky vzteku přejdou. V pěti, šesti letech úplně vymizí a objeví se jen při únavě, nebo extra špatném dni. Když si ale vzpomenu na záchvaty vzteku staršího syna bylo to těžké. Někdy dostal na zadek rukou, někdy vařečkou a párkrát skončil i ve studené sprše. I když se pak uklidnil a třeba i omluvil, měla jsem hrozné výčitky svědomí. Vždycky jsem pak plakala a vše si vyčítala. Časem mi ale přišlo, že i klukům bylo při těchhle stavech čím dál hůř a nedělalo jim dobře vidět mě utrápenou a uplakanou kvůli jejich výstupu a postupně výbuchy vzteku ustávaly. Když byla situace nejtěžší (kolem 3 roku staršího syna) uvažovali jsme dokonce o návštěvě dětského psychologa. Často se vztekal, žárlil na mladšího brášku, někdy mu i ubližoval a v záchvatech vzteku mi říkal, že mě nemá rád. Tehdy jsem z toho byla nesmírně vyčerpaná. V té době jsem narazila na knížku Naomi Aldortové - Vychováváme děti a rosteme s nimi. Spousta principů, které autorka v knize popisuje jsou přehnané a v našem českém prostředí neaplikovatelné, ale hlavní myšlenka mi tehdy pomohla. Celou knihou se prolíná jediná pointa, a sice, že když se dítě vzteká, tak přesně v tu chvíli nás nejvíc potřebuje. Protože je zmatené a neumí se vypořádat se svými emocemi. Že v tu chvíli nejvíc potřebuje cítit naší lásku, a vědět že i když zlobí, tak ho milujeme. Pamatuji si, že mě zabolelo, když jsem četla, že dítě se vzteká, protože se necítí být dost milované, protože si není jisté láskou svých rodičů, kteří mu ji dávají málo najevo:-( Byl to náš poslední pokus před dětským psychologem. Zkusili jsme tenhle princip na syna použít. A světe div se, během týdne obrat o sto procent. Vždycky, když se vztekal, snažila jsem se ho utěšit. Nekřičela jsem, nebila, jen jsem v tu chvíli byla s ním, nechala ho vykřičet a pak ho objala. I když mi říkal, že mě nemá rád, já jsem mu říkala, že ho mám moc ráda. V momentě, kdy si byl mojí láskou jistý, přestal. Bylo to velmi těžké zapřít v sobě vztek, který jsem na něj měla. Ale fungovalo to na sto procent. Když jsme ho zahrnuli láskou i když se vztekal, prostě se vztekat přestal, protože už neměl proč. Časem jsme se sice vrátili do stejných kolejí, protože čím byl starší, tím těžší pro mě bylo zapřít své pocity a zahrnovat ho láskou, ve chvíli, kdy bych mu nejradši dala na zadek, takže ještě občas výbuchy vzteku měl, ale mírnější a mírnější. Každopádně knížku doporučuji už jen třeba pro rozšíření obzorů:-) A když už bylo moc zle, pomohlo mi odpočítávat hodiny, případně minuty, kdy už usnou:-):-):-) Pa Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Marti, jsem moc ráda za tvůj komentář. Ta pointa té knihy, to zjištění je velice logické a tak moc bolestné. Protože přes to všechno, přes ty scény, přes ta škaredá slova a chování, stejně je milujeme bezpodmínečně. A je strašně zdrcující slyšet/uvědomit si, že oni uvnitř bojují se strachem, že je nemilujeme. Děkuju za velké povzbuzení a moc vás zdravíme ♥

      Vymazat
  8. Zdravím, díky za sdílení, já to beru tak, že máme dobré a špatné dny. A někdy prostě je pár špatných dní v řadě... Navíc mám tu zkušenost, že pevnost hranic, apod. zkouší děti především u mě samotné, kdekoliv jinde (např. ve škole, na kroužku či na táboře) nemají problém je respektovat. Naučila jsem se je varovat předem, že teď už je to fakt přes čáru a budu křičet. Naučili jsme se o tom mluvit, resp. je to naše věčné téma. Ono stačí, aby jeden vstal poněkud nenaladěn. Pomohlo mi, že jsem se přestala upínat ke správné reakci v každé chvíli - trávím s dětmi opravdu hodně času. Mám nastavený správný směr - tím jsem si jista, a zbytek se prostě učím. Prvorozený to má s námi těžké, protože všechno je poprvé... s každým dalším dítkem umím lépe reagovat a upouštím od svých představ... Prvorozený je pro mě "komplikovaný", protože všechno je poprvé a mě chvíli trvá, než si uvědomím, co je a není důležité. Nejmladší to má se mnou o tolik jednodušší...já už jsem v podobné situaci byla 2x a tak nereaguji tak unáhleně jako u prvorozeného...já věřím, že pomáhá čas, dnes jsem to prostě nezvládla...zítra to může být úplně jinak...nevěřím, že někdo jede na šťastné vlně každý den...u nás pomáhá vracet se k dané situaci a mluvit o ní, jak šla vyřešit jinak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle je moc hezké a cítím to stejný. Taky si myslím, že nejstarší je "komplikovaná", protože to prostě všechno komplikované bylo - porod, kojení, sžívání, pláč, nevědomost, tíha prvorodičky. A už se to táhne. S druhým je všechno jednodušší, i když samozřejmě má taky svoje mouchy. Ale taky si myslím, že je to z velké části o nás, jak se ve své roli cítíme, jak vnímáme pocity s tím daným dítětem spojené. A oni to cítí. Děkuju moc!

      Vymazat
  9. Jako kdybych tu četla o své mladší sestře. Mamka s ní řešila úplně ty samé problémy. Věkem se to stupňovalo až byla zlá i na mě jako na sourozence. U ní ale nefungovalo nic, ani po dobrém a ani po zlém. Rok se s rokem sešel a nakonec se to spravilo nějak samo když začala chodit na střední. Teď je z ní super holka a vzpomínáme na to vše s humorem.

    Jak píšeš o té nálepce komplikovanosti. Myslím, že na to bude. O sestře se mluvilo jako o problémovém dítěti, a proto možná kolem sebe kopala víc a víc.

    Myslím si ale, že každá máma jednou za čas ujede, protože jsme jen lidé a lidé své emoce projevují. Je to lidské :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na střední?? Ach můj bože :) Je hezké slyšet nějaký pohled i ze sourozeneckého hlediska, ne jenom z pohledu matky. To je totiž něco, co já neznám a někdy mám strach o Jakuba. Jak to vidí on. Jestli si bude Klárku pamatovat jen jako ukřičenou, vzteklou holčičku, která používá slova jako svoji nejsilnější zbraň...

      Vymazat
  10. Dobrý den, Jani. Pokud můžu, ráda bych vám doporučila blog Petry Hanelové. Nedávno jsem na něj narazila a nemohla jsem přestat číst. Myslím, že byste tam mohla najít odpovědi. Já ty své našla. Krásný den přeji. Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Hanko, velice zběžně jsem nakoukla a líbí se mi to. Nejsem praktikující věřící, takže snad tam toho nebude příliš. Jinak mi to dává velký smysl a určitě si blog Petry ráda přečtu! Děkuju za tip ♥ Jana

      Vymazat