Možná to znáte. Zázračné ženské proměny. Z bezdětné ženy matkou. Nejprve proměna největší - na lehce vyděšenou a nepřipravenou prvorodičku, poté na o něco ostřílenější, ale o poznání unavenější vícečetnou matku. A že k té proměně dojde vždycky, na to vemte jed. I když si budete říkat, že vás se to netýká. Můj osobní příběh. Z čistě pragmatické, logicky uvažující a ryze zásadové ženy se postupem času stala žena, která se v náhlém záchvatu zoufalství uchýlí víceméně k čemukoliv. I k tomu, nad čím velmi ráda v tom životě "před nimi" ohrnovala nos.
Začalo to brzo. Už při vleklých potížích s kojením Klárky, kdy mi přišlo, že prostě nemám žádné mlíko (bůhví, jak to ve skutečnosti bylo), jsem totálně propadla moci homeopatik a Ricinus communis jsem do sebe sypala po hrstech. Při každé ze sta laktačních krizí. V místní lékárně mě už dobře znali a kvůli mě drželi velké skladové zásoby těchto barevných tubiček.
Pak jsem svoji pozornost zaměřila na děti. Na kurýrování jejich pseudo problémů. Následovala homeopatika na bolavé bříško, na bolesti při růstu zoubků, na rýmu. Bílé sladké kuličky na všechno.
Nejlepší adept na moje pokusy byla vždycky Klárka. To je tak, když se snažíte vyléčit složitou povahu vašeho dítěte. Přehlížíte vrozenost, odmítáte se smířit s něčím tak daným, jako je temperament svého dítěte. Hlodá vás to. Co když existuje něco, co jí pomůže se zklidnit? Co když si můžu koupit ještě dalších deset knížek, ve kterých určitě najdu nějaký návody, jak na takový dítě. Co když přijdu na nějaký zázrak? Nějaký vitamíny, čaje, odvary, lektvary?
Ve čtyřech letech přišly první tkáňovky na uklidnění. Její uklidnění, ne moje. Možná jsem to raději měla jíst sama.
Pak jsem svoji pozornost zaměřila na děti. Na kurýrování jejich pseudo problémů. Následovala homeopatika na bolavé bříško, na bolesti při růstu zoubků, na rýmu. Bílé sladké kuličky na všechno.
Nejlepší adept na moje pokusy byla vždycky Klárka. To je tak, když se snažíte vyléčit složitou povahu vašeho dítěte. Přehlížíte vrozenost, odmítáte se smířit s něčím tak daným, jako je temperament svého dítěte. Hlodá vás to. Co když existuje něco, co jí pomůže se zklidnit? Co když si můžu koupit ještě dalších deset knížek, ve kterých určitě najdu nějaký návody, jak na takový dítě. Co když přijdu na nějaký zázrak? Nějaký vitamíny, čaje, odvary, lektvary?
Ve čtyřech letech přišly první tkáňovky na uklidnění. Její uklidnění, ne moje. Možná jsem to raději měla jíst sama.
Pak přišel první náramek z minerálů. Vybraný na základě jejího znamení zvěrokruhu. Já, která o znameních nevím lautr nic. Někdy musím dokonce přemýšlet, kdo co jsme. Ale je růžový a tak ho nosí ráda.
Zatím poslední pokus (pro který mám částečné alibi) v podobě jantarových korálků. Klárka je na rozdíl od Jakuba nikdy neměla. A bude je mít i miminko. Pro jistotu. A Klárka se ptala, proč ona je vlastně nemá. Takže jsem hledala nějaké, které by potěšily její holčičkovskou duši, a na první pohled mě zaujala nabídka eshopu Jantárek. Kromě spousty druhů miminkovských korálků mají i náhrdelníky pro větší děti, dokonce nakombinované s drahými kameny. Klárka ty svoje dostala k srpnovému svátku. A od té doby je skoro nesundala, jak si na ně zvykla. Světle žlutý jantar decentně doplněný o růženín a růžový jadeit.
"Růženín je kamenem nepodmíněné lásky a nekonečného míru. Učí nás lásce k sobě samému i ke druhým. Má uklidňující a tišící účinek. Jadeit je ochranný kámen a vnáší do života harmonii. Přitahuje štěstí a přátelství."
Ehm. Tonoucí se stébla chytá. Anebo taky: víra je přenádherná věc. Věřit něčemu je naprostá nutnost. A já jsem vlastně ráda, že ze mě ty moje děti udělaly tak bezvadného nepragmatika. Že dokážu zahodit aspoň některé naprogramované vzorce a aspoň na malou chvíli věřit třeba na zoubkovou vílu.
Jani, dobre vim, o cem pises. S tim rozdilem, ze jsem byla unavena a nevyspala uz u prvniho :-) Pred detmi jsem povazovala homeopatika za naprosty nesmysl a placebo, pri prvnim kojeni, kdy to proste neslo jsem do sebe nasypala tubicek a tubicek, nez jsem si uvedomila, ze se kojeni nedarilo z jinych duvodu. Syn byl malinky, nedonoseny, slaby, ja vystresovana z tabulek, vazeni po trech hodinach, krmeni sondou podle rozpisu a z reci personalu, ze kojit nebudu, protoze mi neni dano. Odchazeli jsme po mesici s flaskou. Doma jsem se vykaslala na vahu, kojeni dle rozpisu odstrikavala mleko a syn naraz pil a umele mleko vubec nechtel. Po druhem porodu jsem si nemohla ani sednout, mela jsem pohnutou kostrc a bolelo to asi rok, po odchozeni vsemoznych doktoru, laseru, cviceni a ja nevim ceho jsem se uchylila k mistni pani, co dela kineziotaping, psychosomatiku atd. Po ctyrech navstevach jsem si na bolest kostrce ani nevzpomnela. A pak jsem potkala kamaradku, dobrou dusi, ktera se zabyva psychosomatikou a sup, naraz jsem nestacila koukat, jak je duse a nemoc propojena a ackoliv pred lety bych si potukala na celo. Moc mi pomohla i knizka Miluj svuj zivot. A ze to maji ostatni jinak? To nevadi, alespon je svet ruznorodejsi, kazdy jsme jiny, deti jsou jine a tim padem neni nic univerzalniho, co vyhovuje vsem.
OdpovědětVymazatJani, hezky napsané. Děkuju za tip na knihu, myslím, že už jsem o ní slyšela. A je mi víc než jasné, jak moc je naše tělo odkázané na sílu a zdraví naší duše ♥ Stačí si to přiznat a mít odvahu ji nějak léčit...
Vymazat