Knihy pro děti / Zubr si hledá hnízdo

Tato kniha zaujme spíš krásnými ilustracemi, než nějak promyšleným příběhem. Je to velice milá knížka s minimem textu, nicméně hlavní myšlenka není nikterak převratná. I tak se nám čtení této knížky líbí, svoji premiéru měla na dovolené, kdy jsme ji četli každý den. Zubr si hledá hnízdo (Oksana Bula, 2017) z nakladatelství Host je ten typ knihy, kde dominují obrázky, což je fajn pro společné, krátké a nenáročné čtení. Čtení sourozenecké. Je to něco, co zaujme oba dva, Kubu to nenudí, Kláru vybízí k doplňujícím otázkám. No a tady právě můžete narazit, pokud máte hloubavější dítě.

Zubr je dost neobvyklé zvíře pro knižní zpracování. Nehýří roztomilostí ani žádnou velkou něžností. A přesto takový v této knížce je. Je podzim a Zubr v lese pozoruje jiná zvířata, jak se chystají k zimnímu spánku. On přece spát nechodí. Ale rozhodně by se mu to líbilo. Tak se začne ptát. Dopátrá se odpovědi. Mohou za to tukoni. Kouzelné lesní bytosti, které ukládají do nor a pelechů všechny lesní zimní spáče. Chce taky spát. Nemá kde. A tak si hledá hnízdo...

 

Jak tohle může dopadnout? Když konečně najde volné hnízdo, zdřímne si. Ve snu vidí sám sebe, jak se brodí bílým sněhem a vločky mu pomalu pokrývají kožich. A v tu ránu je vzhůru. Jak by mohl zaspat svoje nejoblíbenější roční období?

Je to něžný příběh o odlišnosti. O různých potřebách a jiných zvycích. O tom, že co vyhovuje jednomu, nemusí sedět tomu druhému. Že každý jsme stavění na něco jiného. A v tom je celá krása světa. 

Jediné, co vás může zaskočit, jsou zmínění tukoni. Smyšlení lesní tvorové. Pohádkové bytosti neurčitého původu. A starší děti se na ně určitě ptát budou. Myslím ale, že to není na škodu. Předškolní děti by sice měli číst spíš reálné příběhy, ale my se tohohle striktně nedržíme. Vysvětlujeme, doplňujeme, ptáme se a odpovídáme. S Klárkou jsme si povídali o tom, že některá zvířata to tak prostě mají nastaveno, že v zimě raději spí. Že je to přirozený proces. A jak je to s tukony. Myslím, že to dobře pobrala.

 

 

Tolikrát jsem přemýšlela, jaké by to bylo prospat celou tu vlezlou zimu. V teple, zachumlaná, snící. A pak vždycky dospěju k názoru, že jsem jako ten zubr. Zima není jen nevlídno. Jsou to červené tváře, sníh křupající pod nohami, mrazem kreslené kytky na oknech a takové jiné ticho. Jo, jsem zubr.