Klára je bezpochyby úžasná. Je to moje láska, moje prvorozené dítě, moje radost. Kdykoliv se na ni podívám, zaplavuje mě vlna něhy. Je jiná než Jakub. Je plačtivější, váhavější, opatrnější. Je míň kontaktní. Ale umí se přitulit, umí se pomazlit, umí mi říct, že mě má ráda. Z otočky taky ale umí říct něco na způsob "nech mě být". Za svůj krátký život prošla několika složitými obdobími, které nám jako rodičům daly zabrat, nevím, jestli to všechno byly období vzdoru, ale stálo nás to hodně nervů. Na druhou stranu nás to neuvěřitelně posunulo. V rodičovství, v přístupu k výchově, celkově v respektování jeden druhého. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Bohužel jsme se učili na Klárce a vím, že všechno to mohlo být trochu jinak.
Trochu mě mrzí, že jsem s blogem nezačala hned od jejího narození, měla by tak stejný deníček jako Jakoubek. Měsíc po měsíci. Vývojové etapy, pokroky, pocity. Pravdou je, že hlavně ze začátku bych na pravidelný deníček o naší dceři neměla moc sil. Hodně bych musela psát o pláči, únavě, vyčerpání, pocitech bezmoci, nepochopení. Bohužel jsem jako prvorodička správně nerozklíčovala její potřeby a myslím, že jsem jí nedala všechno, co potřebovala. Pořád se trochu vymlouvám na náročný porod zakončený akutním císařem, ale nevím, zda to byl opravdu ten kámen úrazu. Jako matka prvního dítěte jsem byla zmatená, až příliš přemýšlivá, málo intuitivní. Každý den si třeba pokládám otázku, proč jsem ji nenosila? Kolik slz bychom si obě ušetřily. Děkuju sama sobě, že jsem ji aspoň dlouho kojila. V tomto směru jsem jí dala maximum a myslím, že jsem jí tím vykompenzovala aspoň částečně to její podivné miminkovské strádání.
Klára je bystrá, chytrá, šikovná. Počítat umí tuším do padesáti, pozná písmena abecedy, zazpívá desítky písniček, zná několik knížek zpaměti, je pohybově nadaná, od tří let se učí anglicky a já jen žasnu, kolik toho už za půl roku umí, je skvělá směrem k Jakubovi, za což jí budu nadosmrti vděčná. Každý den jsem na ni pyšná. Naopak vyžaduje stále velkou pozornost a animátora k její zábavě, je opatrná směrem k lidem, trvá jí, než si někoho pustí k tělu, má strach z nového. Co mě v tuto chvíli hodně trápí, už zhruba půl roku si kouše nehty. Moje krásná holčička trpí tím nejošklivějším zlozvykem, který znám. A já nevím proč. Jsem zničená z toho, že se mi nepodařilo rozklíčovat, proč vůbec začala. Prostě mi v tu dobu nepřišlo, že by se něco zásadního událo. Žádná změna. Žádný viditelný stres. Nedokážu si uvědomit ten zlom. Beru to jako svoje osobní selhání. Jestli bylo něco, co ji tak moc rozhodilo, že s tím začala, a já si toho nevšimla. Může nás to trápit, může nám to vadit, může nás to rozčilovat, odborníci doporučují vyčkávat. Nehrozit, nezastrašovat, nevyhrožovat. Obejmout, zahrnout láskou, motivovat. Snažíme se. Dnes a denně.
Kláře vděčím za jednu věc. Udělala ze mě lepšího člověka. Tolik mě toho naučila. Za 3,5 roku s ní jsem se toho o lidských potřebách, komunikaci, trpělivosti, empatii a respektu naučila víc než za celý svůj čtyřiatřicetiletý život. Naučila mě být mámou. Bez ní bych nebyla tak dobrá máma. Klára byla ten nejlepší učitel. Klišé? Ani náhodou. Pravda pravdoucí! ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat