pátek 28. dubna 2017

Mám se ráda / Dubnové radosti

Nedávno doma Chlupáč vyplňoval personální dotazník do práce kvůli nějaké kariérní výzvě, či co a jedna z otázek zněla: "Napište tři věci, na které jste ve svém životě nejvíc hrdý". Tak jsme se asi hodinu bavili tím, že jsme vyjmenovávali, na co jsme opravdu pyšní. Ona ta otázka je ale docela zapeklitá. Schválně si na ni zkuste sami odpovědět. Mělo by to být něco, co jste sami dokázali, ne něco, co přišlo tak nějak samo. Nevím, co tam nakonec napsal, ale doufám, že tam nějak zakomponoval svoji otcovskou roli. To bych o něm totiž napsala já. Je skvělým tátou pro naše děti. Od roku 2013, kdy se nám narodila Klára, ušel pořádný kus cesty. Stejně jako já...


Každopádně mě to donutilo trochu se zamyslet. Na co jsem vlastně pyšná já?

Věřím, že jsem dobrou ženou. Není to samozřejmost, musela jsem se jí stát. Divoká léta jsem nechala daleko za sebou, na ně pyšná moc nejsem, ale vím, že všechno "zlé" je k něčemu dobré. O to víc si vážím našeho vztahu. Smějeme se spolu, povídáme si, těšíme se, až si spolu odpoledne dáme kafé, stýská se nám po sobě, když je na služebce. A i po třinácti letech se cítím zamilovaná. Jestli některé páry narození dítěte odcizilo, u nás to bylo přesně naopak. S narozením Kláry se náš vztah posunul na úplně jiný level, do postele nám sice přibyl malý vetřelec, ale láska se zněkolikanásobila.

Spokojená žena = spokojená máma. Spokojená máma = spokojené děti. Jsem dobrá máma. Už to o sobě dokážu říct, věřím si. Krásné poznání. Z nesebevědomé prvorodičky jsem se stala double-mámou s otevřenou myslí. Tyto věci se těžko popisují, ale jsem hrozně ráda, že jsem se vymanila z dlouhodobě zažitých stereotypů (kterým jsem ze začátku naslouchala víc než svému srdci). Že nedělám věci tak, jak je dělá většina. Že nevychovávám své děti tak, jak se to dělávalo léta. Že hledám možnosti. Že přemýšlím. Že nic nevidím černobíle. Stálo to hodně sil. Od všeho se oprostit, něco nechat za sebou, vzdorovat svým blízkým. Ale jak jsem psala už v nějakém dřívějším článku, děti z nás dělají lepší bytosti. Pokud je teda necháme.

V neposlední řadě jsem hrdá na svůj blog. Je to takový můj part-time úvazek při mateřské. Noční šichta. Pravidelný záchvěv kreativity. Prostředek seberealizace. Za ty čtyři roky se blog dostal někam, kde jsem ani netušila, že může být. Poznala jsem díky němu spoustu zajímavých lidí, pocítila jsem díky němu občasný přísun sebevědomí, připomněla jsem si, jak vás negativní emoce posouvají dopředu. A navíc jsem se díky němu naučila být bdělá a výkonná do pozdních nočních hodin.

Jsem děsně pyšná na to, že řídím auto. Od 18, kdy jsem dostala - napodruhé - řidičák, jsem neřídila. Hrozně jsem se bála. Měla jsem pocit, že to nepotřebuju. Znovu mě to naučil až Chlupáč, ale prakticky jsem začala až s dětmi. Teď už si s dětma za jízdy dokážu zpívat Stála basa u primasa a dokonce už umím zmáčknout i klakson, tak jsem se otrkala :)

Jsem pyšná na to, že vařím a peču. Fungující domácnost (i když je tak trochu ušmudlaná) a zázemí pro rodinu je pro mě hodně důležité. Jsem ráda, že moje děti mají každý den domácí oběd a večeři a aspoň jednou týdně homemade buchtu. Chlupáč je totiž děsně na sladké...

Za to všechno zasloužím pořádnou odměnu. Dobrala jsem poslední rodičák, takže sponzor je jasný ♥

 
* Maxi mikina, česká, hřejivá, měkká, dokonalá, Atom Rat
 
* Kniha Manželovo tajemství, Liane Moriarty, thrillery u mě prostě vedou, Euromedia
 
* Ledové kaštany marcipánové, novinka, které bych se užrala, Orion

12 komentářů:

  1. Tak o tom řízení mi povídej! To máme stejně! Myslím, že jsem se rozjezdila až v autě s automatickou převodovkou a parkovacími senzory. Do té doby to byl neustálý panický strach, že se nerozjedu do kopce (a že na mě kvůli tomu budou troubit jako na blbou blondýnu za volantem), že někoho ťuknu při parkování, že nezvládnu hustý městský provoz...brr...radši na ty strachy už nechci myslet. Samozřejmě i teď mám strach, že to do nás někdo napálí (který se zvětšil s rostoucím počtem dětí v autě), ale už to není taková hrůza a rozklepanost, jak když jsem ještě tak před dvěma lety měla sednout do auta a řídit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Parkovací senzory by se mi taky hodily :) Parkovat moc neumím, podélně nezaparkuju vůbec a místa si pečlivě vybírám :)

      Vymazat
  2. S tím řízením se taky přidávám! Řidičák mám už 10 let a dokud jsem byla na vysoké, nikdo mě za volant nenutil. To až můj manžel, když jsem se za nim přistěhovala na maloměsto. Ještě vloni touto dobou bych se dvěma dětmi sama na volant nesedla. A pak to přišlo: že bychom navštívili tu a onu kamarádku a bez auta to nešlo, stejně tak s nemocným dítětem k doktorovi. Dnes jezdím svoje vyšlapané trasy, parkuju na známých místech a do kopce se modlím, abych nemusela zastavit a zase se rozjet. Ale hrozně moc jsem nám s dětmi rozšířila možnosti, co dělat a kam jet, a jsem na sebe fakt hrdá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak jsem se rozjezdila i já, někdy je potřeba něco v Lidlu, jindy je hnusně a někam zajet není špatné, a udělat radost muži, že si může dát pivo, to je k nezaplacení :)

      Vymazat
  3. Mám novej kabát Atom Rat. Ale ta mikina. Ta mi unikla. Ať hřeje!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Báro díky, je úžasná a vůbec se mi nechce nosit nic jiného, i když ostatní ještě nosí zimní bundy :D Na kabát mám zálusk na podzim. A na mnoho dalšího. Jen doufám, že to něco vydrží...

      Vymazat
    2. Kabát je boží. Doporučuju! Já v něm budu jistojistě chodit i v srpnu :-)

      Vymazat
  4. Strašně krásné shrnutí/zamyšlení. Inspirativní. Ostatně jako vždy u Vás. Myslím, že je úžasné si to občas v těžších chvílích, kdy o sobě třeba člověk pochybuje, po sobě přečíst. Máte být proč spokojená sama se sebou, byť by na seznamu byla jen jediná věc z tohoto výčtu. A blog v dobrém závidím, respektive tu možnost/schopnost kreativity. Já bohužel nejsem schopná takové disciplíny, i když by mi taková seberealizace taky prospěla. Moc si cením Vaší "práce", ty uvozovky tam nejsou úplně vhodné, protože práce s blogem je jistě dost, ale myslím neplacené práce;) mějte se moc fajn! Věra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věrko, já si zase vážím vás, mých věrných, když mi věnujete tolik času čtením. Ten pocit uspokojení je neuvěřitelný. Když mi pak nějaká maminka napíše, že děkuje za tip na hračku, nebo knížku, cítím neskonalé štěstí. Ty šichty dělám pro sebe, pro rodinu, ale i pro Vás. Děkuju moc!

      Vymazat
  5. Skvelý článok, opäť, ako vždy. :))
    Veľmi rada si prečítam každý tvoj nový príspevok, čím ďalej tým zaujímavejšie články.:)

    Izabell zo sydneysleek♥

    OdpovědětVymazat