Klára a Jakub / Podeváté

Znáte takové to podezřelé ticho, když si můžete na mobilu v obýváku přečíst zprávy a děti si v klidu hrají v pokojíčku? Prvních pár minut si užíváte a moc na ně vlastně nemyslíte. Po pěti minutách si řeknete, ty jo, to je nějaké divné, ale nechce se vám vstávat a doufáte, že si čtou v knížkách, no a když uběhne deset minut, vystartujete a vpadnete do pokoje stylem "Co se tady děje?", protože víte, že něco určitě jo. Tak třeba včera večer. Děti v pyžamech, čistý zuby, odběhly do pokoje něco dělat. My tak měli čas se s Chlupáčem aspoň pozdravit. Bylo tam ticho, jen nějaký jejich klidný "rozhovor". Když jsem si pak Jakuba vzala do náruče a šla jsem ho uspat do ložnice, vidím, že má na zádech na pyžamu tlustý pramen vlasů. Jdu za Klárkou a ptám se: Klári, tys ustříhla Kubíčkovi vlásky? Pořád jsem tak nějak doufala, že uslyším zápornou odpověď. A ona sebejistě: Ano, maminko, my jsme si spolu hráli na kadeřníka, neboj, Kubíčkovi se to moc líbilo. Chlupáč jí následně schoval nůžky ❤