Jak pěstovat lásku ke knihám odmala

Myslím, že láska ke knihám (stejně tak jako ke všemu ostatnímu) se přenáší. Když knihy milují rodiče, pravděpodobně něco z toho přenesou i na své děti. Stejně jako my. Já čtu ráda dodnes a jsem vděčná za každou chvíli, kdy si mohu zalézt do kouta sedačky s knížkou. Chlupáč už teď sice nečte, ale i on si uvědomuje, jak je čtení pro děti důležité. Oběma dětem čteme od narození, ze začátku to bylo spíš povídání a ukazování kontrastních obrázků v knihách a zpívání. Dodnes si pamatuju ty krásné chvilky s Klárkou miminkem, vždycky odpoledne jsme spolu ležely na sedačce, já nad hlavami držela obrázky zvířat a povídala jsem jí o nich. Ani nedutala a pak u mě většinou usnula. Děti uklidňuje monotónní předčítání, vnímají všechny ty zvuky a pozorují. S Kubíčkem si čteme přes den, ale už na to nemáme takový klid, když je kolem Klárka. Čteme si i večer v posteli, když není moc unavený. Chlupáč si čte tak hodinu před spaním s Klárkou.

V pokojíčku máme plnou knihovnu dětských knih (o spoustě z nich tady byla na blogu recenze) a v obýváku je jedna malá polička vyčleněná knížkám pro Jakuba. Knížky kupuju v průběhu roku, většinou nečekám na žádnou speciální příležitost, potom taky knížky dostáváme. Máme doma jak knížky "hodnotné" - takové, které lahodí mému oku a duši, ale i ty vyloženě dětské, ze kterých sice neskáču radostí já, ale děti ano. A taky chodíme do knihovny, některé knížky chci totiž prvně okouknout, jestli se nám vůbec budou líbit.

A právě tady přichází ten paradox, o kterém vám chci napsat. Sleduju knižní novinky, procházím nabídky knihkupectví, pročítám recenze, mám pár oblíbených dětských autorů. To jsou takové ty krásně ilustrované knihy s hlubokou a přitom jednoduchou myšlenkou, které si sami po večerech pročítáte a vůbec vám nevadí, že jsou pro malé děti do pěti let. Na konci každé takové knížky si řeknete "Ach, to byla krása" a máte potřebu o nich podiskutovat s mužem, který je rád, že si večer sedl ke zprávám :) Při poslední návštěvě knihovny mé čtenářské srdce zaplesalo, našla jsem totiž čtyři knížky, které mám na svém wishlistu už dlouho (Petr Horáček: Nový domek pro myšku, Petr Horáček: Husa Líza, Pavel Čech: Dobrodružství pavouka Čendy, Daniel Rušar: Vlk a tma). Tak spokojeně a téměř obřadně je chci naskládat do kočárku, že je bereme, když vtom vidím, jak v něm už trůní tři knížky s Princeznou Sofií, jedna Peppa Pig a jedno ošklivé leporelo ve tvaru sanitky o medvědech ala doktorech. I tehdy jsem si povzdechla "Ach". Ale pak mi to přišlo hrozně vtipné a malicherné. Nemůžeme přece děti nutit číst jen to, co má nějakou uměleckou hodnotu a líbí se to nám. Jejich dětská duše stejně asi touží po něčem blyštivějším, víc barevném, víc "dětském". Bohužel. Bohudík? Samozřejmě můžeme děti trochu směrovat a předkládat jim i ty "naše" knížky (vzala jsem samozřejmě domů i ty čtyři, co jsem našla já, a kromě jedné nás moc baví), ale tlačit je do toho by bylo hodně kontraproduktivní, nemyslíte?

Každopádně ty "moje" knížky jsou opravdu krásné, brzo přidám recenze i s nafocenými stránkami.