Půl roku po operaci kýly a diastázy

Nedávno jsem byla na klinice. Zpět na místě činu. Tam, kde mi před půl rokem operovali břišní kýlu a také diastázu. V zařízení, kde jsem si přišla nejen jako vážený pacient, ale i jako člověk, který někoho zajímá. Je to velké medicínské téma, nechci se pouštět do podrobností, protože by mě tady zas mohl někdo napadnout, že šířím bludy. Takže jen pěkně z osobního hlediska. Byla to dlouhá cesta, nebyla jednoduchá, nebyla bezbolestná. A bezbolestná není ani teď, po více než 6 měsících rekonvalescence. Když už jsem se loni v zimě rozhodla, že budu řešit svoji nepříjemnou bouli nad pupkem, mé první setkání s chirurgem bylo vyloženě tragické. Narazila jsem na člověka, který by neměl sedět na místě, na kterém dobře placený sedí, a odpovědí mi bylo posměšné "A co chcete po třech dětech?". Pane doktore, omlouvám se, já nechci mít kýlu. Tak jsem šla jinam. Jsem ráda, že máme tu možnost svobodně si vybrat. Na tom jiném místě mi kýlu potvrdili. Dokonce našli ještě jednu. A taky mi vysvětlili svízele operace kýly v místě, kde je diastáza. A našli řešení. Poměrně nové miniinvazivní řešení. V Česku se takto zatím moc neoperuje. Neztratila jsem tady důstojnost, cítila jsem se respektovaná a pochopená. Ani jsem je neobtěžovala. Mluvili se mnou. Dokonce i diskutovali. A ne, neplatila jsem za operaci.

Musím říct, že rekonvalescence byla delší než jsem si myslela. Operace kýly je brnkačka, ale ta "sešitá" diastáza je holt velký zákrok. Bolelo to. Dost. A celkem dlouho. I teď po šesti měsících o ní vím. 3 měsíce jsem nebyla krom rehabilitací schopna dělat žádný sport ani jógu. Bála jsem se kýchnout. Kámošem mi byl velký balón, tejpovací pásky na všechny moje jizvy a pružná guma. A odhodlání. Přibrala jsem, chyběl mi pohyb. Takže po novém roce jsem se vrátila k józe, taky k běhání a plavání. Z estetického hlediska moje břicho rozhodně není krásné. Podle doktora je skvělé a pevné. A to mi stačí.

Když jsem se v nemocnici a na rehabilitacích ptala na šetrné cvičení, ideální sporty a různé cvičební pomůcky nadoma, dostala jsem pár tipů. Po operaci takto zásadní oblasti je ideální chůze a plavání. Ale - není chůze jako chůze. Pořídila jsem si trekové hole. Konečně. Plánovala jsem si je dlouho, Chlupáč je má do hor už pár let, teď mě můj pooperační stav aspoň donutil. Díky trekovým holím člověk přirozeně narovná svůj postoj, tělo se napřímí, zpevní, core lépe pracuje. Těším se, až je provětrám na pořádných kopcích v létě, na procházkách v místních lesích jsou ale také dobrým parťákem.

A ještě jedna věc je super krom toho velkého balónu. Je dobré mít doma nějaké balanční podložky nebo čočky. Moje děti je znají z různých cvičení, na která chodí. Tak jsem koupila tuto oboustrannou balanční podložku, která posiluje vzpřimovač páteře a stabilizační svaly. Dá se na ní sedět, dá se na ní stát, dá se na ní cvičit. Nezabere tolik místa jako zmíněný balón, ale dokáže dát dobře do těla.

Zde ještě přidávám link na osobní článek o tom, jak poslední dobou vnímám svoje tělo. Třeba se v něm najdete.

P.S. Pokud vás k mé operaci něco zajímá, klidně napište buďto do komentářů nebo soukromě na mail.

Cítím, že se vracím do normálu. Je dobré myslet na sebe, na své tělo. A nebát se svoje zdravotní problémy řešit. Neodkládat je. Je dobré si uvědomit, že doktoři jsou tady pro nás. Je to jejich práce, mělo by to být jejich poslání. Nenechejte se odbýt. Vždycky můžete odejít. Jít jinam. Generace slepě poslušných pacientů, je, doufejme, minulostí. Opatrujte se ♥