úterý 1. února 2022

Moje tělo

Není snadné si to přiznat. Už mi není dvacet. Ba ani třicet. Ve třiceti jsem porodila první dítě, o dva roky později druhé a o další tři roky třetí. Tři těhotenská břicha za osm let. Jeden císařský řez. Diastáza. Břišní kýla. Před čtyřmi měsíci laparoskopická operace kýly a diastázy. Po Vánocích jsem se vrátila k józe. Dnes jsem stála přímo proti zrcadlu. A je to tam. Všechno výše uvedené se na mém těle podepsalo. Je to prostě fakt, kterému je nutno čelit. Chci vám něco říct, něco hrozně osobního. Bojím se lézt na váhu a velmi nerada se dívám na své tělo do zrcadla. A už se nevlezu do riflí 36. A koupila jsem si celkový plavky...


Nikdy jsem nebyla typ, co je spokojený se svým tělem. Bez zjevného důvodu. Diastáza mé poporodní bříško ještě zdokonalila, kýla tomu dodala vizuální třešinku na dortu. Moje břicho už dlouho není výstavní kus. V září jsem se rozhodla odstavit Matěje a jít na operaci kýly. Při té příležitosti mi byla doporučena i operace diastázy. Jsem víc než čtyři měsíce po operaci. A krom pěti jizviček je mé bříško totálně a měkce "neforemné". Jsou dny, kdy se na sebe podívám do zrcadla a pocítím beznaděj, zlost a slzy na krajíčku. A víte, co pak? Skočí na mě Matěj. Řekne mi: "Mamiko, si hezká!". A já se hrozně moc zastydím. Protože moje tělo si slzy nezaslouží! Tolik toho zvládlo! Odnosit dítě v těle je ten největší zázrak a dar. A mé tělo to dalo třikrát. Dalo mi tři zdravé děti. Všechny ty jizvy a velká kůže jsou důkazem toho, že se to stalo. Jsou jako přirozeným tetováním, trvalou připomínkou, jsou značkou mého největšího životního úspěchu. Jasně, že není důvod nezkusit s tím něco dělat, abych se jako žena cítila lépe, ale je potřeba v prvé řadě cítit vděčnost, co jsem spolu se svým tělem zažila. A že mi stále slouží. Že se na mě už nevykašlalo.


Jsem vždycky dojatá, když vidím některé ženy na sociálních sítích, jak hrdě ukazují své tělo po porodu, s jizvou po císaři, se striemi, se všemi těmi kily a poporodní kůží. Jsou sebevědomé a mají se rády. Věří samy sobě a mají jasno. Já na takový comingout nejsem připravená. Takže fotky tady nebudou. Nejsem totiž z těch žen, co popisuju výše. Bohužel. Ale mohly by ze mě bezpochyby vzniknout velmi pokrokové fotky, tak třeba jednou najdu odvahu. A fotografa :)


Ženy, jsme krásné. Jedna vedle druhé. Když mám někdy pochyby, pouštím si Ewu Farnou a její Tělo. Miluju tu písničku. Možná si z ní udělám vlastní hymnu a budu si ji pouštět každé ráno. Věřím, že tyhle songy mění svět k lepšímu. "Díky za to, že jsem...že jsem, že jsem, kdo jsem..."

1 komentář:

  1. Ahoj, mám prosím dotaz, kde Ti delali operaci kýly a diastaze? A jaká pak je rekonvalescence prosím? Také mě to čeká, až malý trošku odroste. Diky za případnou reakci. Monika

    OdpovědětVymazat