čtvrtek 4. července 2019

Knižní výzva / Tiché roky

Titul: Tiché roky
Autor: Alena Mornštajnová
Nakladatelství: Host
Rok prvního vydání originálu: 2019
Počet stran: 296
 
Anotace
 
Co všechno nevíme o svých nejbližších?
Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? 
Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo.
 


Recenze
 
Příběhem poutavé a na emoce silné rodinné drama. Příběh o otcovské a manželské lásce, o rodinných tajemstvích, o nepochopení a velkých křivdách, o bolesti a osamocení. Příběh Svatopluka, skalního komunisty, se prolíná s příběhem Bohdany, jeho velmi osamělé a ublížené dcery.
 
Nový román Aleny Mornštajnové byl jedním z nejočekávanějších tohoto jara. Já se do čtení pustila až v červnu, ráda nechávám opadnout prvotní reakce, hromadné nadšení a všechny ty instagramové posty. Ani jsem pro jistotu nečetla žádné recenze, tak moc jsem si ji chtěla užít sama, do hloubky, nezaujatě.
 
Kniha poukazuje na problematiku, která je v rodinách bohužel víc než běžná. Co se všechno může stát, když zavíráme kostlivce do skříně, když před něčím utíkáme, když k sobě nejsme upřímní. Jak mohou mít nevyřčená slova fatální následky pro rodinu jako celek. Jak může ticho zraňovat. Kolik zbytečné bolesti může vzniknout, když spolu ti nejbližší nemluví.
Tiché roky jsou nádhernou knihou, která je psána lehkou a přitom skvostnou češtinou. Je jednoduchá, mírná, ale vzbuzuje silné emoce. Mám ráda, když se prolínají vypravěčské i časové roviny, tady byly přechody navíc velice citlivě zpracované a přirozené. 

Mornštajnová ve svých knihách umí zlákat čtenáře na svoji vlnu. Já jsem tam byla. Dokázala jsem vnímat veškerou tu bolest a beznaděj. Cítila jsem s hlavními postavami a všem jsem do puntíku porozuměla. Místy mi bylo docela smutno a chtěla jsem křičet, ať už to všechno zastaví, ať se oklepou, ať to mezi sebou konečně opraví. A ať do jejich životů zase vstoupí láska.

 
Nevím, jak přesně to Alena Mornštajnová dělá, ale každá její kniha je veliká. Hrozně nerada knihy srovnávám a řeším, která byla lepší. Každá má svoje. Mornštajnová píše lehce a hbitě, umí to s postavami, na druhou stranu se do nich nijak nezamotává. A nemoralizuje. Nesoudí. Jediné, co můžu říct, že Hana ve mě zůstala po přečtení víc. Na druhou stranu téma Tichých roků se mě dotklo mnohem víc po osobní stránce.

P.S. Možný spoiler!!! Jediné, co mi stále vrtá hlavou, je Bohdanina němota. Nevím, jestli jsem něco přehlédla, nebo nepochopila, ale závěr mě ohledně tohoto překvapil. Jak to vidíte vy, co jste taky četli? Chyba na straně přijímače nebo vysílače?

2 komentáře:

  1. Chyba vysilace,ja jsem to taky pochopila az na konci.Ale prislo mi to od autorky jako zamer.Jen mi vrta hlavou,jestli onemela po te scene s otcem,kdyz na ni kricel.Jinak je to nadherne napsana kniha,ne uplne pozitivni,ale ze zivota.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A muze clovek onemet az v prubehu zivota, nebo je to vrozene? Myslela jsem, ze druha moznost... kazdopadne souhlasim, je to velka kniha.

      Smazat