Matěj bude mít v neděli půl roku. A tak je podle mě nejvyšší čas rekapitulovat šestiměsíční nosící období. Nebylo jednoduché, nešlo to vůbec jako po másle a nošení miminka, věc podle mě tak přirozená, se pro mě chvílemi stávala noční můrou. Tento článek bude jednak láskyplný, ale o to víc upřímný a snad také povzbuzující. Třeba někomu pomůže, třeba někoho uklidní, třeba se v něm některá z vás najde. Zjistila jsem totiž, že ne všechna miminka jsou od narození vděčná a připravená na těsné maminčino objetí. Takže, pokud máte miminko (z velké zpětné vazby od vás předpokládám, že to budou spíš chlapečci), které s vámi v šátku bojuje, pláče, odtahuje se a nechce se nechat ukonejšit, buďte silná a trpělivá. Dejte miminku čas.
Tak jako by mě před šesti lety ani nenapadlo, že někdy budu nosit Klárku v šátku, před rokem mě ani nenapadlo, že bych naše třetí miminko nenosila. Bylo to úplně samozřejmé. Nošení jsem měla natrénované s Kubíkem, šátek vybraný, odhodlání velké, záda nebolavá a hlavně dvě náročné starší (a stále tak malé) děti neustále za zadkem.
Chtěla jsem pevný šátek. S Kubíkem jsem vyzkoušela i elastik, který je úžasný na novorozenečky, ale s přibývajícími kily přestává být pohodlný. Takže jsem byla rozhodnutá pro pevný a bavlněný, který je podle mě nejuniverzálnější. A rozhodla jsem se pro českou značku. Když to jde, ráda podpořím české firmy v nelehkém konkurenčním boji. Takže to vyhrál Loktu She. S výběrem šátku jsem si přímo v Liberci nechala poradit. Neměla jsem žádné velké nároky, původně jsem chtěla sáhnout po šedé barvě, Chlupáč bojoval za barvy. Do užšího výběru tak postoupil šátek zelený a červený. Zvítězil červený šátek se vzorem Cranberry. Tento šátek patří v nabídce k těm nejměkčím, nemusela jsem ho ani speciálně zanášet. Uf. Velikost mi byla doporučená 5 (oblečení nosím 36/38).
Matěje jsem si poprvé navázala ve 14 dnech. Doma. Tak jsem se těšila. Ale on tak plakal. Ne při navazování, to bych dokázala tenkrát pochopit, ale asi po deseti minutách v něm. Vzpínal se, snažil se ode mě odtáhnout, kroutil se, řval. Po deseti minutách usnul. Tohle období trvalo dlouhé týdny a já začala být nervózní, unavená, zoufalá. Co to mám za dítě, že se nechce nosit? Není mu u mě dobře? Kde dělám chybu? Cítíte to neustálé obviňování? Vůbec mě nenapadlo, že "chyba" může být i v něm. Že prostě existuje určité procento dětí, které se v šátku a v těsném objetí nemusí cítit komfortně. Byla jsem i u lektorky, ta mě jen ujistila, že dělám všechno správně a dala pár tipů. Žádný nepomohl. Bylo to něčím jiným. Něčím, s čím jsem Matějkovi nedokázala pomoct. Řekla jsem si, že tady pomůže jen čas. A pomohl. Překlenuli jsme uplakané a náročné období, zvládli jsme spolu bolesti bříška. Zvykli jsme si na sebe. Napojili se na sebe. Den ode dne se to zlepšovalo. A teď mám doma nošence jak se patří. A jsem vděčná.
Trvalo dlouho, než jsem se odhodlala vyrazit s šátkem ven. Po traumatických nosících začátcích jsem se toho tak bála, že jsem na to neměla koule. Pak v únoru byl Matěj nemocný a já rázem musela. Strach šel stranou, pochyby se rozplynuly, a my vyráželi na procházky ve dvou. A to byl skutečný zlom. Matěj už tenkrát vnímal svět kolem sebe, pozoroval všechny ty věci, byl jako u vytržení. A myslím, že cítil, že jsem se na něj v té nemoci nevykašlala a nenarvala ho do kočárku, kde by byl sám. A od té doby nosím venku s ohromnou radostí, že jsme k sobě konečně našli cestu. A s hrdostí, že jsem to v zárodku nevzdala. O nošení venku a o nosícím oblečení jsem psala v tomto článku. Když jsem si teď poprvé Matějka dala na nějakém výletě místo šátku do ergo nosítka, byla jsem překvapená, jak mě to všude tlačí a táhne. V tomto má šátek nesporné výhody, je to jako další vrstva těsného bavlněného oblečení.
Krom nosícího softshellového kabátku jsem si žádnou vychytávku nepořizovala. Zatím. Matěje oblíkám do šátku funkčně, nedám dopustit na merino oblečení Crawler a taky na jejich nejúžasnější fleecové capáčky. Ty nosil už Jakub, Matěj je má taky, akorát ve žluté barvě.
Musím ale říct, že nejsem stoprocentní nosící máma. Jsem velice vděčná za kočárek. Myslím, že moje záda by neustálé nošení nevydržela a kila by šla dolů ještě rychleji než doposud. Takže když vím, že Matěj je připravený na spánek, beru kočárek (ano, už je ve sporťáku a je to lepší). Když ale vím, že je vyspaný a je nejvyšší čas vyrazit třeba do školky, vážu Matějka do šátku. Nebo když jdeme na nějaké pochůzky typu pošta, lékárna, pekárna. To taky většinou jistí šátek. V šátku jsem s ním nejradši sama, když mám kočárek dokážu se líp přizpůsobit Klárce a Kubíkovi.
Nošení miminka v šátku je krásná i praktická věc, i když k tomu hlavně starší generace přistupuje dost skepticky. Stává se mi dnes a denně, že cizí lidé mají pořád potřebu něco komentovat. Ale filtruju a vím, že všeho s mírou. Zdravá kombinace nošení, ležení, samovolného pohybu. Jedno je ale jisté, každé dítě si dřív nebo později uvědomí, že u mámy je mu prostě nejlíp. Kubík si semtam posteskne, že už se nenosí, a Klárka mi to občas vyčte, proč jsem ji jako jedinou nenosila. Čas nevrátím, musím jí to vynahrazovat jinak ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat