Někdy před dvěma týdny jsem zažila první regulérní těhotenský nával paniky. Panika byla několik hodin celkem intenzivní, doprovázená úzkostí a nesebevědomím, další den panika slábla a střídaly ji jiné pocity, už ne tak silné. Paniku mi způsobil Chlupáč. No vlastně ne, způsobila jsem si ji já, ale on mi dal ten impuls. Jeho práce obnáší cestování. Nic dramatického, ale třeba osmkrát do roka pryč je, nic dlouhodobého, ale týden to vezme pokaždé. Za tu dobu, co máme děti, jsem si na to zvykla. Jednak vím, že to jeho pozice vyžaduje, ale nějak vnitřně cítím, že to potřebuje i on sám. A svým způsobem to potřebuje celá naše rodina. Zvykli jsme si na režim, že jsme občas na týden bez táty: děti spávají se mnou v ložnici, smažíme palačinky a koukáme spolu dýl na pohádky. Prostě takový freestylový režim, který pomáhá hlavně mně lépe zvládat domácnost bez muže, který je mi dennodenně velkou oporou. Navíc mi přijde, že jeho cesty náš vztah jaksi posílily, pokaždé, když se vrátí, se cítím ještě o něco víc zamilovaná ♥
Jenže. Nedávno na mě vybalil, že v práci dostal nějaký nový projekty, že finišují ty stávající a že to vypadá, že během měsíce a půl pojede na tři služebky. Jupijej. První koncem srpna, druhá v půlce září a třetí koncem září. Ať počítám, jak počítám, nějak mi to nesedí s termínem porodu, povídám. On je od povahy celkem lehkovážný, tak opáčí: "V klidu, 4. října budu určitě doma.". Ještěže to vidí tak jednoduše. Rozklepaly se mi kolena. A v tu vteřinu jsem viděla sama sebe samotinkou na porodním sále, kam mě jistojistě přivezla sanitka i s dvěma protivnýma děckama, které sedí někde v čekárně a čekají, až si je vyzvedne babička s dědou. Pokud teda nebudou na dovolené... Rovnou katastrofický scénář.
Nepřipouštěla jsem si žádné alternativy, viděla jsem hned to nejhorší. Jako bych už dopředu věděla, že fakt budu rodit dřív a že na to fakt budu sama. Začala jsem pofňukávat, že to nezvládnu, že se bojím rodit sama, že potřebuju oporu, že potřebuju jeho. On začal zase tím svým klidným hlasem, že nemám plašit dopředu, že ta poslední služebka vůbec není jistá, že to zvládneme.
Usínala jsem se všemi těmi strachy a obavami, byla jsem naštvaná na něj, na sebe, na čas, na všechno. Vyspala jsem se z nejhoršího. A donutila jsem se uklidnit. Neřešit věci, které v danou chvíli vyřešit nejdou. Nesnažit se silou myšlenek ovlivnit neovlivnitelné. Nestresovat sebe a miminko zbytečnými děsy. Pro většinu situací platí jen jedno - přijmout je. Netlač řeku, teče sama. Zas a znovu.
Nejsem žádná hrdinka, někdy se snažím vypadat silnější než ve skutečnosti jsem. Bojím se i malého pavouka. A třeba výšek. Bojím se nemocí, samoty, smrti a jakékoliv ztráty. Na druhou stranu se snažím být přijímající věci takové, jaké jsou. Nějak tuším, že osud pro nás všechny ty čáry života kreslí a co má být, to stejně bude. Vsadím se, že kdybych mu tu poslední služebku zatrhla, rodit začnu předčasně v půlce září, kdy bude na té předchozí.
A jaké by to asi bez něj bylo? Do porodnice by mě musel odvézt někdo jiný. Tašku bych si nesla sama. Nikdo by mě nedržel za ruku. Nevysilovala bych se mluvením a stěžováním, jak moc to bolí. Soustředila bych se jen na sebe a na miminko. Nestresoval by mě jeho vystresovaný obličej. První fotku by mi musela udělat porodní asistentka. Neviděla bych to nekonečné štěstí a hrdost v jeho očích po akci. A bylo by mi smutno...
Bylo by to zkrátka jiné. Nic tady nevymyslím. Naštěstí to vypadá, že se portugalská cesta posouvá někam do dáli, takže jsem se téměř 100% uklidnila a nemyslím na to, co bude za měsíc a půl. Jedno je jisté, budu vděčná, když tam se mnou bude i potřetí ♥
Nejsem žádná hrdinka, někdy se snažím vypadat silnější než ve skutečnosti jsem. Bojím se i malého pavouka. A třeba výšek. Bojím se nemocí, samoty, smrti a jakékoliv ztráty. Na druhou stranu se snažím být přijímající věci takové, jaké jsou. Nějak tuším, že osud pro nás všechny ty čáry života kreslí a co má být, to stejně bude. Vsadím se, že kdybych mu tu poslední služebku zatrhla, rodit začnu předčasně v půlce září, kdy bude na té předchozí.
A jaké by to asi bez něj bylo? Do porodnice by mě musel odvézt někdo jiný. Tašku bych si nesla sama. Nikdo by mě nedržel za ruku. Nevysilovala bych se mluvením a stěžováním, jak moc to bolí. Soustředila bych se jen na sebe a na miminko. Nestresoval by mě jeho vystresovaný obličej. První fotku by mi musela udělat porodní asistentka. Neviděla bych to nekonečné štěstí a hrdost v jeho očích po akci. A bylo by mi smutno...
Bylo by to zkrátka jiné. Nic tady nevymyslím. Naštěstí to vypadá, že se portugalská cesta posouvá někam do dáli, takže jsem se téměř 100% uklidnila a nemyslím na to, co bude za měsíc a půl. Jedno je jisté, budu vděčná, když tam se mnou bude i potřetí ♥
Jani, úplně chápu �� Manžel nepracuje v našem městě, cestuje různě po republice. Takže u obou těhotenství jsem měla stejné stresy, že to na mě přijde zrovna ve chvíli, kdy bude bůhví kde. V den prvního porodu měl jet do města vzdáleného asi dvě hodiny cesty od nás, naštěstí se vše rozběhlo brzo nad ránem, takže už zůstal se mnou. Nutno říci, že i kdyby odjel, v pohodě by se stihl vrátit, protože jsem nakonec porodila až později večer.
OdpovědětVymazatNo a u druhého těhotenství byly stresy znásobené tím, že jsem doma měla ani ne tříletou dceru. Naštěstí rodiče v pohotovosti a blízko. Nervy ale fungují, takže asi dva týdny před termínem, kdy měl manžel odjet zase dál, rodiče jeli na nákupy do Polska a já se vzbudila s divným pocitem a lehkými neurčitými bolestmi. Přesně jsem si začala představovat cestu v sanitce i s dcerou... Manžel tedy zůstal doma, samozřejmě mi pak už celý den nic nebylo �� Porodila jsem pár dnů na to, v noci, dcera byla u našich. Naštěstí, protože to byla bleskovka ��
Ono to opravdu dopadne tak, jak má, ale těm strachům úplně rozumím. Držím palce!
Nevzalo mi to podpis, tak napravuju :-)
VymazatAhoj Teri, vidím, že je nás víc než dost, kdo se potýká s těmito stresy. Bohužel život přináší i situace, které úplně nezapadají do našich vysněných představ :) Ale budu věřit sobě, miminu a vlastně i Zbyňovi, že to nějak zmákneme. P.S. mně právě děsí ty rychlovky, oběma mým dětem to celkem trvalo :D Moc zdravíme ♥
VymazatJá u porodu muže měla a jsem moc ráda, dával mi celou dobu napít a pořád říkal jak jsem statečná :D hlavně mi šlo o to aby viděl, že to není sranda :)
OdpovědětVymazatV3ronika life
Veroniko, já jsem taky nesmírně šťastná, že muž u obou předchozích porodů byl. Ani ve vteřině mě nenapadlo, že by pochyboval o vážnosti celé věci, ale hlavně se s ním cítím psychicky silnější. A hlavně při prvním porodu, který skončil akutním císařem, jsem byla ráda, že na spoustu věcí dohlídl.
VymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatJani, uplne vas chapu... ale napadlo me, jen tak pro sichr... nechcete si sehnat dulu? Znam jednu moc fajn z Trebice. Pokud byste chtela kontakt, dejte vedet, nemuzu na vas najit email, tak kdyztak pripiste a ja vam dam info :) Krasny a pohodovy konec tehotenstvi :) Lucka
OdpovědětVymazatLucko, to víte, že mě to napadlo, ale já nejsem úplně vnitřně přesvědčená, že bych se dokázala oprostit od toho, že je to prostě cizí člověk navíc. Vím, že bychom se poznaly před porodem, ale jsem fakt velký introvert :) Snad to bude všechno fajn! Každopádně děkuju. Mail na mě je vpravo nahoře... J.
VymazatMuj posledni porod byl prekotny cisar ve 33tt kdy slo jednomu z dvojcat o zivot. Manzel to nemel sanci stihnout. Nekdy to proste pres vsechny plany nevyjde a jste to jen vy a dite jako za starych indianskych casů.( kdyz ignorujete personal :) A taky to nemusi byt spatne. Zkuste to brat jak to prijde a uzit si to na maximum at to dopadne jakkoli. Drzim palce. Lucka
OdpovědětVymazatLucko, teda, tyhle slova o překotných porodech mě trochu děsí. Já si snad až do tohoto týdne nepřipustila, že bych porodila nějak extra mimo termín. Obě děti byly téměř na den :) ale jak říkáte, beru to tak, jak to přijde. No snažím se... J.
VymazatÓ jé... chápu vaše strachy... Manžel byl u prvních tří porodů a během čtvrtýho těhotenství od začátku říkal, že se mám připravit na možnost, že tentokrát tam nebude, a že v lepším případě bude hlídat děti a v horším si budu muset i na to sehnat někoho jinýho, a že samozřejmě, když to půjde a seženem někoho na hlídání,tak tam se mnou bude rád, ale radši ať s tím nepočítám... Jednu dobu jsem i zvažovala zda se neobrátit na nějakou dulu... A nakonec to bylo dobrodružný jako hrom... ale všechno jsem to zvládla a ráda na to vzpomínám ;-) https://ctyrmatka.blogspot.com/2017/06/rok-pote.html
OdpovědětVymazatMoc krásný příběh, hezky napsáno. Dobře jste to zvládla, máte můj obdiv :) Mějte se hezky ♥
VymazatA vy to určitě taky zvládnete, ať už to celý proběhne jakkoli ;-) Držím palce :-)
VymazatDíky moc
VymazatJani, budem. na Tebevs Larinkou myslet, at to zvladnete i se Zbynou, su hrozne zvedava, co budete mit do treticevza skritka :-) muj manzel pri planovanem cisari chtel, abych s doktorama vyjednala termin tak, aby mohl odjet na sluzebni cestu...pa
OdpovědětVymazatAhoj Pavli, děkuju za podporu, věřím, že to dopadne tak, jak má, určitě budu informovat ♥ Moc zdravíme. J.
Vymazatuplne chapu a resim to same. prvni porod me chytl na kontrole v nemocnici, pritel byl zrovna cca dve hodiny od mista, kde jsem rodila, ale byl uplne v pohode a jeste mi pak rekl ze stihl doma vyvencit psa :D samozrejme ze porod stihl :) ted cekame v rijnu druhe, a stejny problem mam hruzu kde me to chytne tentokrat, ze nebude doma, stale pracuje uplne mimo a navic kam dam syna kdyz tu nikoho nemame a kamaradka ma temer stejny termin porodu :D Takze uvidime jak to tentokrat dopadne :)) Misa
OdpovědětVymazatMíšo, máme podobný termín a věřím, že to zvládneme. Já před druhým porodem hrozně řešila, co bude s Klárkou, jedni rodiče jsou 100 km, druzí 30 km. Taky jsem měla pro sichr kamarádku. Nakonec den před porodem přijela moje mamka, aby pohlídala Klárku, když půjdu na první kontrolu do nemocnice. No a tam mi začaly kontrakce. A ten den jsem porodila. Jakoby Kuba čekal, až se máma uklidní, že má zajištěné hlídání :)Takže tak trochu spolíhám, že i třetí si to dobře naplánuje :D Přeju hezké finále, snad se cítíte dobře ♥
Vymazat