středa 18. července 2018

Nominace Liebster Award & 11 otázek na tělo

Plnohodnotný blog píšu od roku 2014. Prošel si různými fázemi, stejně jako já. Z původně ryze soukromého deníčku se stalo místo, kde se potkává už poměrně stálá komunita čtenářů, kteří zde hledají inspiraci, podporu a možná sdílení svých vlastních myšlenek. Každý den přibývají noví čtenáři, ale některé z vás znám virtuálně už čtyři roky. Nejsou to závratná čísla, nicméně mě těší. Nejvíc mě těší maily a zprávy od vás, čtenářek (někdy i čtenářů :)). Tyto milé vzkazy jsou mým hnacím motorem, mojí inspirací a já cítím velký vděk. I přes občasné pochyby o smyslu celé věci, zatím nekončím. Ještě tady jsem a nějakou dobu budu. Kromě ankety Mamablog roku, kde se mé "dílo" hodně zviditelnilo, se žádných jiných anket a soutěží neúčastním. Nejsem schopná konkurovat blogům s několika tisícovou základnou čtenářů, i když si myslím, že je ten můj v mnohém jiný. O to víc mě potěšila nominace na Liebster Award od mé spolužačky z gymplu Hanky ♥


Hanka je velice inspirativní žena, má tři děti a kvůli manželově práci se přestěhovala do Švýcarska. Tady začala psát svůj blog, kde sdílí své švýcarské zážitky. Já jsem z jejího blogu hotová. Jednak se mi líbí jeho cestovatelská podstata, ale Hanku obdivuju hlavně proto, že blog píše ve třech jazycích. Superžena. A teď přišla s tímhle. Nominace. Zodpovězení 11 otázek.
 
 
Liebster Award je ocenění od blogerů blogerům. Nominace má nějaká pravidla a jedno z nich je, že musím nominovat dalších 11 blogů, které sleduju a oceňuju, a z tohoto důvodu jsem se rozhodla Hančinu nominaci nepřijmout. Řetězové hry u mě vždycky skončí. Nemám je ze své podstaty ráda. A taky bych nebyla schopná najít 11 blogů. Už rok a půl žádný blog nesleduju, snad kromě výše zmíněného. Nehledejte v tom žádnou nafrněnost, je to z čistě rozumového důvodu, nechci strávit svůj život online. Pár blogerek občas zkouknu na IG, obsahově je ale už nevnímám. Fandím každé mámě, která kromě starání se o své děti, dělá ještě něco. Ať je to cokoliv. Je za tím hromada práce, která většinou přináší jen jistý druh seberealizace.

 
Abych se na to ale úplně nevykašlala, Hance tady zodpovídám jejích 11 všetečných otázek. A třeba se o mě dozvíte zase o kousek víc :)
 
1. Co tě baví na blogování?
 
Vždycky jsem něco psala, ať už to byly papírové deníčky, nebo velmi plané pokusy o knihu. Pak stohy pracovních věcí. Psát tedy evidentně potřebuju. V současné chvíli mě na psaní blogu nejvíc uspokojuje fakt, že se můžu poděli o své myšlenky s podobně naladěnými lidmi. Chlupáč si ze mě dělá často srandu, když nazývá můj blog byznysem. Možná to tak částečně je, možná psaní článků pro ostatní mámy beru jako svoje zaměstnání, dobrovolnickou a nevýdělečnou činnost, která mě udržuje ve střehu a v kontaktu s okolním světem.
 
2. Máš nějakého “bloggerského guru” (někoho, kdo tě inspiruje/je tvůj blogerský vzor)?
 
Nemám. Obecně se mi ale líbí, když někdo umí fakt dobrý fotky. Já jsem někde na půli cesty, nemyslím si, že je to úplná tragédie, ale nenavštěvuju žádný workshopy pro instagramovou fotografii. Nemám ani zrcadlovku.
 
3. Jak dlouho ti trvá napsat jeden článek?
 
To je různé. Jsou krátké produktové články - o knize, nebo o fajn hračce. To je třeba psaní na hodinu, plus druhá hodina na fotky, korektury a sdílení na sociálních sítích. Delší články jsou ty osobního rázu, kdy ze sebe potřebuju rychle dostat nějakou myšlenku, ale trvá, než ta slova uspořádám do smysluplného tvaru. Nejvíc času mi zabírají cestovatelské příspěvky, pokud je nepíšu průběžně, den po dni, trvá mi pak několik dní, než to dám dokupy - dohledávám informace, lovím v paměti, třídím fotky, redukuju množství textu. Poslední dobou se snažíme být na dovolené víc offline, takže pak článek píšu skoro týden po nocích doma.
 
4. Chtěla jsi někdy s blogováním přestat? Pokud ano, tak z jakého důvodu?
 
Několikrát jsem si pohrávala s myšlenkou, že s blogerským světem skončím. Poprvé to přišlo po úplně prvním komentáři od hejtra, který mi nakonec paradoxně vlil do žil novou krev. Všichni ti hateři nemají ve skutečnosti problém s vámi, ale se sebou. A tak vám jich může být jen líto. Rozhodně by to neměl být důvod přestat dělat to, co vás baví. Druhá krize přišla na podzim roku 2017. To bylo velice osobní, náhle jsem pocítila, že panikařím, že nestíhám. A rozhodla jsem se aspoň na oko zpomalit :) Poslední krize přišla letošní zimu s mým třetím těhotenstvím, kdy mi nebylo moc dobře a byla jsem strašně unavená. Proto jsem taky blog výrazně omezila. A  částečné omezení trvá dodnes. Nikdy totiž nedopustím, aby bylo mé psaní na úkor rodiny, proto jsou taky všechny napsané články noční.
 
5. Co je tvoje “guilty pleasure” (hříšné potěšení)?
 
Gumoví medvídci. A Salko. V tom mě fakt musí muž hlídat.

 
6. Je nějaká činnost/aktivita, kterou by sis v budoucnu ráda vyzkoušela?
 
Kurz krasopsaní by se mi líbil. Většinou mě odradí ale cena za workshopy. A opravdu mě láká nějaké velké potápění.
 
7. Jaká hra byla v dětství tvá oblíbená?
 
Večerní schovka s děckama na ulici. Skákání gumy. A s našima jsme často hrávali pexeso a Člověče.
 
8. Je něco, co jsi jako malá dělala (činnost, kroužek, aktivita), ale pak jsi toho nechala a teď tě mrzí, že jsi u toho nezůstala?
 
Dělala jsem atletiku a volejbal. U atletiky bych dodnes asi těžko zůstala, ale mrzí mě, že jsem se vykašlala na ten volejbal.
 
9. Kino nebo divadlo? 
 
Rozhodně divadlo. Filmy raději doma zachumlaná pod dekou.
 
10. Jedna věc, bez které nikdy nejdeš na koupaliště.
 
Bez plavek.
 
11. Kde se vidíš za 10 let?
 
Myslela jsem, že tyhle HR otázky už jsou překonaný :) Ok, budu se přece válet někde v tom Středomoří, v ruce budu držet dvojku bílého, kolem budou bečet ovce a já budu pod slunečníkem psát svoji třetí knihu.

Žádné komentáře:

Okomentovat