čtvrtek 8. září 2016

Důležité momenty / Jakub a první chůze

Jakoubek chodí. Samozřejmě, že ještě většinu času leze po čtyřech, ale myslím, že jeho kroky už jdou považovat za opravdickou samostatnou chůzi. První nesmělé kroky Jakub podnikl u babičky a dědy v mém bývalém dětském pokoji 27.8. Bylo to váhavých 7 kroků směrem ke mě, ruce doširoka rozpažené, v obličeji naprosto fascinovaný výraz a v očích hrdost sám na sebe. Už to, mami, zvládnu sám, jako by mi chtěl říct. Pak to bylo jako na houpačce, jeden den nechodil sám vůbec, druhý den se snažil moc. Vesměs byl ale moc opatrný, naštěstí umí s přehledem padnout na zadek, takže karambolů bylo málo. Co ale drsně vyžaduje každý den, je chůze za moji ruku, už je to jen takové slabé přidržování, ale oporu ve mě chce stále mít. A já ho odmítnout nechci. Nijak ho za ruku netahám, jsem jen malý pomocník v tom velkém vývojovém stádiu.



Jak odborníci definují první chůzi?

Dítě se samo dokáže rozejít z volného postoje - ze země si dřepne, vztyčí se na nohách a rozejde se. Dokáže ujít několik kroků. Umí se zastavit, aniž by se něčeho potřebovalo přidržet. Dítě dělá krátké kroky, nohy přisouvá, nijak je nezvedá. Nohu pokládá při došlapu na celé chodidlo, což je přirozené a málokterý dospělý to umí. Rukama potřebuje vyvažovat houpající se tělo, má je natažené dopředu. Když potřebuje změnit směr, musí se zastavit.

Když má Kubík náladu, je dobře vyspaný a najezený, zkouší to sám. Moc mu pomáhá Klára, která se pasovala na jeho profi kouče. Měli byste to slyšet. "Kubi, zkusíš si sám stoupnout? Jo? No bezva, ty jsi šikovný chlapeček. A zkusíš jít? Stačí pár kroků, pojď, hlavně nespěchej, nikam ti neutečeme, neboj. Ty jsi teda šikovnej, jsi můj nejlepší bráška na celém širém světě!" A to jako nepřeháním ani trochu. Klára je boží, čím dál víc si uvědomuju, jak moc nám to všem ulehčila, když se Kuba narodil. Jak dobře tu novou situaci vzala. Jak moc ho má ráda. Ráda je pozoruju, když o mě neví, a vždycky mě dojímá, jak spolu vycházejí. Kéž jim to vydrží co nejdéle.

8 komentářů:

  1. Jani, s tou Klárkou jsi mne taky dojala...je moc dobře, že mají tak pěkný vztah...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Heli, vím, že přijdou horší chvíle, a ony přijdou, ale toto je pro mě strašně důležité. Klára není zatím ve školce, ještě minimálně rok budeme doma spolu, my tři, a proto si vážím toho, že se mají rádi. Jinak by pro mě přišla nepříjemná situace s nutností dalšího řešení a s tím bych se minimálně já hůř vyrovnávala :(

      Vymazat
  2. Vztah mají podle popisu naprosto úžasný. Ať jim to vydrží!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ver. zatím jim to klape a taky se za to modlím. Máme třípokojový byt a pokojík budou sdílet brzo spolu, takže uvidíme, co přijde pak :)

      Vymazat
  3. Taky bychom potřebovali doma staršího sourozence. Ideálně kdyby takové tříleťáky přibalovali už v porodnici k těm prvorozeným :) Super, že se mají rádi, ať jim to vydrží! Jinak já Matildě nepomáhala s chozením vůbec, ruku jsem jí nenabízela a snažila se to zakazovat i babičkám (což stejně ale nefungovalo), jen jsem ji párkrát lehce přidržovala v pase jako takový pomocník. Na jednu stranu to bylo fajn, že se naučila chodit rychle opravdu sama a nevyžadovala žádnou oporu (na což jsem byla hrdá, když jsem viděla kamarádky jejichž děti je neustále někam tahaly a nebyly schopné se na pár metrů bez maminčiny ruky vzdálit), ale na druhou stranu je samostatná až moc a ruku odmítá doteď a to i na ulici, když ji chci navést mým směrem. A to by se mi sakra hodilo, aby moji ruku chtěla. Holt beran svéhlavý!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To bys měla ale dvojnásobnou práci, kdyby sis z porodnice přinesla rovnou dva :))) Já ruku taky nenabízím, ale na druhou stranu neodmítám, když mě on sám vezme za ruku, a vím, že ve mě potřebuje oporu, tak ho neodmítnu. To už je proti mým výchovným zásadám :) Jsou dny, kdy mě chce často vedle sebe a jsou dny, kdy tady lítá jak blesk, hlava nehlava a podle mě ani neví, že nějakou mámu má :)

      Vymazat
  4. Pěkný večer Jani,
    Jakoubkovi velká gratulace k prvním krůčkům! A vám Jani k úžasné Klárce, vždy mě ty její hlášky dojmou. My máme doma také velkého pomocníka, i když je mu už deset, a tak to asi nezní jako velký zázrak :-), ale i v těch deseti mají děti plno jiných aktivit a o to více si vážím toho, jak se se sourozencem mazlí, stará se o něj a tvrdí, že je jeho druhý táta.
    První děťátko začalo chodit v 18 měsících, cvičili jsme Vojtovku, měl trochu zpomalený vývoj a drobné chybky z hlediska fyzioterapie. Druhé děťátko Vojtu necvičí, ale na rehabilitaci dochází na kontroly. Dle sestřičky je zcela bez problémů jen je opět zpomalený. Prý rodím klidné a pomalé děti :-) Je pravdou, že oba chlapci, jsou hodní, klidní. Teď mě ale trápí, že se začal stavět u nábytku a zatím neleze, tudíž ani nesedí a jen se plazí. Na kolínkách se houpe, dokonce už i různě zvědá na kolínkách ruce, odlepuje kolínka od země, i cca čtyři lezecká tempa jsem zahlédla, ale pak se vždycky plácne na zem. A každou chvíli někde stojí. No, bude to tím, že máme doma toho druhého, který posedává na gauči a čte knížku, kouká na Tv, píše úkol, kreslí, hraje se mnou na gauči hry...a ten prcek je děsně zvědavý a naučil se takto šmírovat. Snažíme se s ním být na zemi, ale moc to nejde...musím se věnovat i staršímu a stolní hru prostě před miminem neuchráníme.
    Tak uvidme, jak se to bude vyvíjet dál. V kolika bude chodit neřeším, ono to má také něco do sebe, když to přijde později...ale ráda bych, aby lezl.
    Jinak důležité je netahat děti za obě ruce čelem vřed jako opičáky s předkloněnou hlavou, to je zcela nestandardní postoj...v pomocné ruce nic špatného nevidím Jani, určitě to děláte dobře.
    Mějte se krásně a těším se na další Jakub a klárka poXté... nebo Jakubův Xtý měsíc :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, dobrý den, dovedu si představit, jak velkou oporou musí být ten váš desetiletý. Je to moc hezké. Vím, že se to asi těžko poslouchá, ale neřešte "opožděný" vývoj, dítě ví, kdy má svůj čas. A s Jakubem jsem řešila podobný problém, on stál a chodil kolem nábytku dřív, než si dokázal sednout. Jednu chvíli jsem nad tím dost přemýšlela a říkala jsem si, že to tak není dobře. Na druhou stranu, Jakub to zvládl sám stát, asi ta záda a nohy měl tak silné, že to dovedl a co jsem jako měla dělat, ze stoje ho vždycky mrsknout na zem a nutit ho, aby sedl? To přece nejde. Zdravý selský rozum, nikam nikoho netlačit, a nechat dítě volně žít. Mějte se moc hezky, vážím si toho, že mě pravidelně čtete :)

      Vymazat