neděle 27. září 2015

Moje cesta k přirozenému porodu aneb O narození Jakuba

Nad tímto článkem jsem začala přemýšlet hned v porodnici. Když Jakub spal, čmrkala jsem si do deníčku poznámky, co všechno chci napsat o svém druhém porodu. Jaké to vlastně bylo, jak se cítím, jestli bych do toho šla do třetice...

Termín porodu našeho druhého byl stanovený na středu 16.9. Stejně jako před dvěma lety s Klárou jsem už poslední týden vnímala dost intenzivně, že se něco děje a že se to nezadržitelně blíží. Nešlo o fyzickou bolest, ale spíš nějak vnitřně jsem cítila, že to bude brzy. Byla jsem víc unavená, usínala jsem večer u filmů, když Klára po obědě spala, já odpočívala taky. Začala jsem cítit podivný klid, psychika se uklidnila, obavy se rozplynuly. Měla jsem pocit, že toho mám ještě moc, co stihnout - začala jsem divoce uklízet, dobalila tašku do porodnice, pár dní předem jsem ještě na hřišti říkala kamarádce, že musím ostříhat Klárce nehty a umýt vlásky, aby to Chlupáč nemusel řešit, až budu v porodnici :) Dofinišovali jsme Klárce pokojík, koupili jí šatní skříň, kam jsem jí přestěhovala oblečení, a do komody v ložnici nafutrovala miminkovské věci. Připravila jsem postýlku. Pořád jsme si říkali, že se miminko určitě narodí na Klárčiny narozeniny a budou tak přesně o dva roky - tedy 15.9. Nestalo se.

16.9. jsem měla domluvenou první kontrolu v porodnici, kde jsem měla rodit. Povolala jsem svoji mamku, aby pohlídala Kláru, že tam možná budu trčet celé dopoledne. Babička čekala s Klárou na hřišti u porodnice, až za dvě hodiny vypadnu. Natočili mi monitor a za chvíli si mě zavolala mladá doktorka na prohlídku. Pořád mě zaráží, jak jsou kolem mě všichni strašně mladí :) Podle ultrazvuku stanovila váhový odhad na 3,7 kg. Říkala, že ani větší miminko a předchozí císař nejsou indikace dalšího císaře a že udělají vše pro to, aby to tentokrát císař nebyl. Co mě trochu vyděsilo, když začala mluvit o vyvolání porodu, pokud neporodím do týdne. Vyvolávat jsem rozhodně nechtěla. Uprostřed vyšetření mi začala povídat, že mám krásně připravené porodní cesty. A prý jestli bych chtěla dnes rodit? A já na to, jasně. Po krátké diskuzi jsem souhlasila s Hamiltonem. Bolelo to jako prase, dobrý trénink před porodem. Na závěr doporučila dlouhé procházky a nechráněný sex. Se smíchem se loučila, že se dnes asi ještě uvidíme. Vyzvedla jsem Kláru s babičkou a šly jsme na oběd. U špaget carbonara říkám mamce, že mi začínají kontrakce, ale pořád jsem měla podezření, že to bude spíš jen následek vyšetření. Doma se to celkem zpravidelnilo, od 3 hodin po 5 minutách. To už dorazil domů i Chlupáč, dali jsme si kafčo, já teplou sprchu, on se každých 5 minut ptal, jestli už je to ono a jestli jedem :) Kontrakce byly poměrně slabé a já chtěla co nejvíc z první doby porodní strávit doma v klidu a s Klárou. Tak jsem odpočívala, prodýchávala. Po páté jsem zavolala do porodnice, poradili ještě teplou vanu. Klárka šla s babičkou ven, já si užila božskou vanu s knížkou (poprvé za celé těhotenství), napsala jsem mamce pár instrukcí na papír, sbalili jsme se a před půl 7 vyjeli směr Obilný trh.

Na příjmu to bylo lepší než minule, kontrakce jsem se snažila hezky rozdýchávat i na monitoru, pročetla jsem si tam časák o bydlení, až se mi sestřička smála, jak vypadám klidně. To já vždycky ze začátku klamu tělem. Další strašně mladá doktorka zase mluvila o krásném nálezu (ani tentokrát moc nevím, co tím myslela - asi otevření na 3-4 cm) a že to tentokrát zmákneme přirozeně. Ano, bez chemie, nástrojů, císaře. Přečetla si můj porodní plán, představila mi porodní asistentku (skvělá paní, za ni jsem dodnes fakt vděčná a vím, že mi ve finále hodně pomohla) a poslala na porodní sál. Na růžovou jedničku, stejný box, kde jsem rodila Fazůlku. Byla jsem odhodlaná a nabuzená. Bylo asi 8. Bolest sílila, ale pořád to šlo v pohodě prodýchat. Asi hodina probíhala v naprostém klidu, byli jsme s Chlupáčem sami, povídali si, dokonce se smáli, zavolali jsme Klárce. Prý je maminka u "do" (doktor) a musí "tačit" (tlačit). Tak tak. Přišla sestra a nabídla klystýr. Pobavily jsem se o tom a já následně strávila tak půl hoďky v koupelně :) Nálev pomohl k dalším dvěma "cenťákům". Furt jich ale bylo málo. 5-6 cm a kontrakce začaly být úmorné. Už mi to nešlo rozchodit, rozhýbat, rozdýchat, když jsem si chtěla odpočinout a lehnout si na bok, tak to taky moc nešlo. Ještě byla přede mnou dlouhá cesta a chtěla jsem to zvládnout líp než minule. Pak se něco zlomilo a nabralo to nečekaně rychlý spád. Pár šílených kontrakcí a já se dostala do krize. Žadonila jsem o něco proti bolesti. Jsem teď vděčná, že jsem nakonec žádnou chemii nedostala. Už jsem začala cítit velký tlak a chtělo se mi tlačit. To bylo před půl 11. Asistentka zajásala, prý jdeme do finále a že už to za chvilku bude za mnou. Pořád mě povzbuzovala, chválila, byla skvělá. K posledním centimetrům chyběl jen kousek a "zavazela" jen plodová voda, souhlasila jsem s puštěním. Druhou fázi porodu jsem si představovala jinak, jednodušeji. Taky jsem si uvědomila, že váhové odhady se u mě asi bohužel potvrdily a že miminko bude na mě dost velké. Bylo tomu tak, souhlasila jsem s nástřihem, protože jsem to sama cítila. Poslední nádech a na tři výdechy bylo miminko venku. Je to chlapeček. Náš syn Jakub. Hned mi ho dali. Bylo to neskutečně krásné. Z pohledů doktorky a asistentky mi bylo jasné, že to tam dole nedopadlo úplně dobře, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. To nahé miminko na mém břiše za to všechno stojí a tělo se zas rychle zahojí. Jakubovi nechali dotepat pupečník.


Následující dvě hodiny jsem k sobě tiskla Kubíčka, zatímco mě doktor šil, porodila jsem placentu a začali jsme s kojením. Většinu času jsme strávili mlčky ve třech, užívali si tu krásnou chvilku, kterou jsme minule neměli možnost zažít. Cítila jsem sice fyzickou bolest, ale zároveň velkou hrdost, že jsem to tentokrát zvládla. Téměř 100% podle porodního plánu. Bez léků, bez drog. Byla jsem šťastná, spokojená a neuvěřitelně psychicky v pohodě. Měla jsem u sebe dluh z minula, který jsem právě smazala.

Teď když se na Jakoubka podívám třeba u kojení, padne na mě neskutečná vlna dojetí (no jo, šestinedělka :)). Ale pozitivního, tentokrát žádné poporodní depky ani divnostavy, ale spíš cítím tak trochu lítost nad tím, že už pravděpodobně nikdy nezažiju ten intenzivní pocit štěstí, když přivedu na svět dítě. Ale kdo ví? Třeba to do třetice budu chtít zvládnout úplně na jedničku, bez velkých poporodních poranění, bez prasknuté vody, bez Hamiltona...

8 komentářů:

  1. Krásný článek. Ať Vám Kubíček dělá samou radost :))

    Nela z Beauty Charm
    GIVEAWAY - O krásné šperky

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Zrzko :) Osobně se sice neznáme, ale máme společnou kamarádku, která mě náhodou přivedla na tvůj milý blog. A taky jsem úplně náhodou s onou společnou kamarádkou u Piknik Boxu poznala tvého muže a Klárku v den, kdy jsi na svět přivedla Kubíčka. Svět je malý :) Tento článek jsem si přečetla s chutí a mám z něj radost, protože já jsem před necelými 6ti měsíci zažila poměrně traumatizující porod skončený akutním císařem. Jsem moc ráda, že ti to podruhé vyšlo a doufám, že to jednou budu mít stejně :) Držím ti pěsti, a když budeš mít někdy chuť, zvu tě na svůj blog www.hadejmatildo.cz Zdraví Lucka a Máťa :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Lucko! Můj muž říkal, že jste se potkali :) Svět je malý a je to hezký! A pokud nás spojuje Madlenka, máme toho moc společného :) Máš krásný blog, těším se, až si počtu víc. Našla jsem se v tvém nosícím příspěvku. Co se týče porodu, to je téma, co? Já jsem tak strašně šťastná, že to tentokrát dopadlo líp a moc ti to taky přeju, protože opravdu asi není nic hezčího, než to malé nahé tělíčko po tak "hustém" výkonu na tvém těle :)) Tak snad někdy osobně, třeba v piknik boxu?

      Vymazat
  3. Kraaasny prispevok,kraasny porod,blahozelam a tesim ssa s tebou! Ja som mala podobny a i tak tie bolesti a vsetko okolo toho boli sialene,nechapala som ked lekar a asistentka tvrdili ako to ide rychlo,dobre,bezproblemovo na prvorodicku :) mrzi ma ten nastrih a dalsie zranenia,ja som bola tiez vela posita a zial mi to robi problemy stale,aj ked citim mierne zlepsenie,dufam,ze u teba tomu tak nebude

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, díky! Taky mám radost, těší mě, že to dopadlo dobře - minimálně pro Jakuba. Já se z toho asi budu ještě dostávat, fyzicky to sice přestalo bolet po 14 dnech - i když stále to tupě cítím, ale nijak to neomezuje. Bohužel se trochu bojím, zda se to vrátí do normálu po estetické stránce, když jsem sebrala odvahu a mrkla na to, nevypadá to moc dobře a jsem velice zvědavá, co mi na to řekne doktorka po šestinedělí.

      Vymazat