Chřipka nás dostala. Totálně vyřadila naši zaběhlou rodinnou konstelaci na 10 dní z provozu. Rozvrátila režimy, porušila všechna nepsaná pravidla, zbortila moje zásady, dala možnost emocím popustit uzdu. Divoce, nezvladatelně, hanebně. Vystřídala se na nás, brala si nás jednoho po druhém, každého zasáhla, nikoho nenechala bez poskvrnky. Je těžké se před chřipkou schovat, když vás je pět a žijete v třípokojáči. Tyhle počty prostě nesedí. Fňuk. Chtěla bych říct, že nás nemoc nějakým způsobem posílila, ale nebudu kecat, jenom brala. Byli jsme protivní, ukňouraní, sobečtí. Neměli jsme náladu jeden na druhého, nikomu se nešlo zavděčit, každý chtěl něco, co nemohl od těch druhých dostat. Máme za sebou deset velmi nespokojených a intenzivních dní.
A to je prosím jenom blbá chřipka. Proto to bagatelizuju a dnes už se nad těmito řádky jen usmívám. Nechci se rouhat. Vím, že život přináší mnohem horší bolesti. A tak se s velkou pokorou s chřipkou loučíme, zítra posíláme děti opět do školky, Chlupáče do práce. A já se budu stále válet s Matějem doma :) Těžký život na mateřské.
Poněkud blbé bylo celé načasování téhle té naší české virózy. Že přišla týden potom, co se Chlupáč vrátil z Thajska. Thajsko je v Asii. Dost blízko Číně. A tak vzdušnou čarou děkuju prarodičům, kteří nám místo slov povzbuzení posílali po telefonu všechny ty strachy a pěstovali v nás zbytečné pochyby. Ono to nikomu na elánu nepřidá a nejhorší smrt je z vyděšení.
Pevně doufám, že jsme si vypěstovali imunitu aspoň na nějaký ten rok dopředu, děkuju vynálezci rozkládacího gauče a televize, děkuju, že žijeme v době, kdy pomeranče a kapesníky nejsou nedostatkovým zbožím, děkuji zaměstnavateli mého muže, že byl vůči našim potřebám tolerantní, děkuju Chlupáčovi, že to se mnou těch deset dní vydržel. Protože já umím být fňukna depresivní, když mi není dobře a někdo po mě pořád něco požaduje. Mamí. Mamí. Mama. Takže tak nějak. Posílám sílu všem, na které ta mrcha ještě číhá.
Žádné komentáře:
Okomentovat