Občas se mě někdo ptá, co mám na Montessori vlastně ráda. Proč jsem nám vybrala tento směr, proč dáváme děti do Montessori školek, proč chodím na přednášky, proč si ráda přečtu články s touto tematikou. Pomoz mi, abych to dokázal sám. To je hlavní krédo a vlastně to, co se mi na Montessori líbí ze všeho nejvíc. Dát dítěti možnost být soběstačné a nezávislé. Pěstovat v nás důvěru v naše dítě a jeho schopnosti. Co pro mě bylo ze začátku v Montessori nejvíc překvapivé? Zjištění, že moje malé dítě toho dokáže tolik zvládnout víceméně samostatně.
Když dáme dětem důvěru, prostor a prostředky, zvládnou toho opravdu spoustu. I dvouleté dítě může pomáhat mámě v kuchyni. I tříleté dítě může v ruce držet ostrý nůž a krájet okurek. I pětileté dítě může upéct buchtu. Co si budeme povídat, je těžké pustit si malé děti do kuchyně. Odmala jsme byli učeni, že je kuchyně poměrně nebezpečným místem, plné horké páry a bodavých předmětů. Když se přeneseme přes tyto vžité vzorce, vyvstává další problém. O mnoho víc současný. My mámy pořád tolik spěcháme. Všechno děláme rychle, protože už jsme měly mít hotové další tři věci. Někdy se přistihneme při tom, že jednou rukou mícháme polévku, druhou krájíme mrkev, nohou houpeme miminko v lehátku a starším u toho čteme pohádku. Realita všedních dní. A v tom přicházejí děti, že chtějí pomoct. Vařit, péct, umývat, sypat. A vy víte, že to bude pekelná jízda. Že to bude zdržovat, že bude všude bordel, že se budete bát, že pojedete s ufiklým malíčkem na pohotovost, nebo že vás prostě klepne pepka. Jenže špatně. Nemoralizuju. Jsem stejná, ale učím se. Věřit jim. Být trpělivá. Být tolerantní k dětským chybám. Základem je vyčlenit si na to čas, nemůžete si pustit děti do kuchyně v sedm večer, když večeře měla být na stole o půl. To budete ve stresu vy, přenesete svoji protivnost na děti a v tom nejlepším případě je jen otrávíte od dalších pokusů začlenit se do chodu domácnosti. V tom horším je rozpláčete a ztratíte jeden křehký kousek jejich důvěry. Takže si prostě semtam ten čas najděte, klidně místo hraní pexesa nebo čtení, ale udělejte to. Pusťte si k tomu hezký písničky, pomalu a zhluboka dýchejte a říkejte si, že všechno jde uklidit. Vysvětlujte, klidně mluvte, nespěchejte. Chlupáč mi vždycky říká, že v tomto mě obdivuje, jak to s nimi v kuchyni zvládám. Už máme zavedené pravidlo "na střídačku", protože se samozřejmě zapojovat chtějí oba dva (a já se třesu, až se nám do toho poplete Matěj), máme totiž fakt malou kuchyň.
Pokud chceme z dětí vychovat samostatné a nezávislé jedince, musíme jim dát všechnu důvěru, co v sobě vyštracháme. K tomu, aby děti mohly v kuchyni fungovat, jim musíme trochu pomoct s prostředky. Na trhu je množství dětských pomůcek (reálných, ale zmenšených) - vařečky, nože, válečky, zástěrky... A co opravdu funguje, je učící věž (Montessori Learning Tower). Jakoubek ji v době svého posednutí dopravními prostředky s láskou nazýval řídící věží :) Máme učící věž Žirafa, která je vyráběná na Slovensku. Dlouho jsem kolem ní našlapovala a rozhodla jsem se pro ni po poslední těhotenské přednášce s Irenou Kubantovou.
Jsou to vlastně takové ohraničené schůdky. Když malé dítě leze na židli, aby dosáhlo na kuchyňskou linku, máma často trne hrůzou, že dítko spadne. Jeden špatný krok a strhává s sebou i hrnec s polívkou. Učící věž je chytrý kus nábytku, kde dítě stojí bezpečně v sympatické výšce u pracovního stolu, a vy nemusíte mít permanentně jednu ruku za jeho zády. Navíc si tam dítě samo pohodlně vyleze po schůdcích a ušetří vaše záda (na rozdíl od neustálého zvedání dítěte na nějakou vratkou přistrčenou židli).
Máme ji doma asi půl roku a využíváme skoro každý den. Tuším, že nejvíc ji zakrátko využije Matěj. Když ji Chlupáč vezl z pošty, zatímco jsem byla v porodnici, proklínal mě, co jsem to zase objednala. Už po prvních měsících uznal, že je to fajn věc, a našli jsme pro ni stabilní místečko v kuchyni. Máme polohovatelnou bílou variantu, ale možností je spousta, dokonce i verze sourozenecká :) Je vysoká 90 cm a stupínek jde jednoduše umístit do tří různých výšek. Myslím, že tohle je fakt rozumná investice, pokud máte v kuchyni děti neustále za zadkem. A mimochodem, užívejme si tohoto jejich zájmu, nebude to totiž trvat věčně ♥
Jsou to vlastně takové ohraničené schůdky. Když malé dítě leze na židli, aby dosáhlo na kuchyňskou linku, máma často trne hrůzou, že dítko spadne. Jeden špatný krok a strhává s sebou i hrnec s polívkou. Učící věž je chytrý kus nábytku, kde dítě stojí bezpečně v sympatické výšce u pracovního stolu, a vy nemusíte mít permanentně jednu ruku za jeho zády. Navíc si tam dítě samo pohodlně vyleze po schůdcích a ušetří vaše záda (na rozdíl od neustálého zvedání dítěte na nějakou vratkou přistrčenou židli).
Máme ji doma asi půl roku a využíváme skoro každý den. Tuším, že nejvíc ji zakrátko využije Matěj. Když ji Chlupáč vezl z pošty, zatímco jsem byla v porodnici, proklínal mě, co jsem to zase objednala. Už po prvních měsících uznal, že je to fajn věc, a našli jsme pro ni stabilní místečko v kuchyni. Máme polohovatelnou bílou variantu, ale možností je spousta, dokonce i verze sourozenecká :) Je vysoká 90 cm a stupínek jde jednoduše umístit do tří různých výšek. Myslím, že tohle je fakt rozumná investice, pokud máte v kuchyni děti neustále za zadkem. A mimochodem, užívejme si tohoto jejich zájmu, nebude to totiž trvat věčně ♥
Učící věž jsme si vyrobili dle návodu na internetu ze stoličky z Ikey. (http://happygreylucky.com/ikea-hack-toddler-learning-tower-stool/) Máme ji od deseti měsíců dítěte a je to úžasná věc (nejen na vaření). Akorát teď už bych potřebovala dvě :)
OdpovědětVymazatMartina
Martino, ano, díky, tohle znám, ale my na to "kutilství" tolik nejsme :D I když Ikeu miluju :D
VymazatMy pouzivame take stolicku z Ikey. Chtela jsem,aby manzel i dopridelal bedneni, ale nejak na to nedoslo... nastesti Rozka na sebe byla dost opatrna, takze strach jsem o ni nijak zvlast nemela, ale je pravda, ze loni si na ni ublizila. Tou dobou uz ji pouzivala rok a pul a uz si byla tak jista, ze na ni delala blbiny, lezla na ni z boku, jen v katatech a briskem sjela po rohu, zadna velka rana, povrchove zraneni, ani krev netekla, ale stejnepo strupu dlouha jizva zustala. Tak premyslim, jestli pro druhou ucici vez preci jen neporidime...
OdpovědětVymazatHani, já ji tolik NEPOTŘEBOVALA :D a teď nechápu, jak jsme bez ní mohli být :))) A věřím, že nejvíc si jí užije právě Matěj a to budu o stupínek klidnější, než když děcka lezly na židle a všelijaké schůdky. Myslím, že tohle je fajn věc, která v domě místo najde.
Vymazat