Máma tří

Člověk celý život něco hledá. Je mi šestatřicet a konečně jsem spokojená. A úplná. Trvalo to. Někdy vidím sebe zhruba osmnáctiletou, absolutně ztracenou samu v sobě. Jindy zase vidím sebe na výšce hledající štěstí podivným způsobem a potápějící se v nevyrovnaných vztazích. A o dalších pár let později zase sebe tápající na kariérní stezce. Neustálé hledání štěstí, o kterém jsem si myslela, že musí přijít zvenku. Jenže teď už vím, že to štěstí musí vždycky přijít zevnitř. Pokud se člověk nevyrovná sám se sebou, se svou minulostí, se svými slabostmi, pokud nepřijme svou osobu, nikdo jiný mu s tím nepomůže.

 

S Chlupáčem jsme spolu patnáct let. Láska tam byla po celou tu dobu, ale nějak cítím, že až děti daly našemu vztahu hloubku. Asi to bude znít jako pitomé klišé, přitroublé kecy vykojené trojnásobné matky, ale je to fakt. A já jsem nikdy nemilovala svého muže tolik, co teď. Těším se na něj každé odpoledne, jak přijde z práce, když je na služebce cítím vyloženě fyzický stesk, každý večer si k němu lehám s obrovskou láskou a vděčností. Vděčností, že to se mnou všechno vydržel.

 

 

Teď se konečně vidím tak, jak jsem si vždycky přála. Šťastná, spokojená, milovaná a zamilovaná. Děti. Jedno. Dvě. Tři. Pořád se najde dost lidí, co se diví, proč máme v dnešní době tři děti. A to jako bydlíte v bytě? A to se jako nechceš vrátit do práce? Nechybí ti dospělí lidi? A to tě jako pořád baví? Myslím, že náš počet by mohl zajímat snad jen sousedy, protože rozhodně nejsme tichá domácnost, všem ostatním je po tom prd. Děti jsou tím smyslem. Teda tím mým smyslem. Je to dar. Největší dar, který mi byl dán. A já ho s pokorou přijímám a děkuju za každý další kus navíc. Nikdy jsem se necítila víc ve své kůži než v roli matky. Nejenže si prodlužuju dobu strávenou s nimi, kdy je zahrnuju bezpodmínečnou láskou, ale mám pocit, že si tak prodlužuju i mládí :)

 

 

I když mi z nich praská hlava, i když si s Chlupáčem můžeme seriózně promluvit cca v devět večer, než se k nim zase znovu rozprchneme, i když naplánovat dovolenou je čím dál složitější, i když vařím po nocích, i když plech buchty vydrží jen jeden den, i když se ztrácím v těch krabicích vyřazeného oblečení, i když každou sezónu tápu, jaké boty jim koupím, i když se o ně každý den strašně moc bojím, i když se bojím toho, jestli to dělám správně, stojí to za ty láskyplné chvíle, kdy se všichni válíme na roztažené sedačce a hrajeme černého Petra.

 

 

Často se nás někdo - většinou prarodiče - ptají s úsměvem na rtech (a děsem v očích) na čtvrté. Srdcem bych to sice ještě cítila, ale po fyzické stránce už bych to asi nezvládla. Málo spím, pořád hubnu, padají mi vlasy a točí se mi hlava. Někdy mám strach nejen o ně, ale i o sebe. Zdraví je křehké a za těch šest let, co jsem poprvé otěhotněla, už je mé tělo vyčerpané. Na druhou stranu nic není absolutní, jen Bůh ví, co si pro nás ještě nachystá.