Knižní výzva / Paganiniho smlouva

Titul: Paganiniho smlouva (Paganinikontraktet)
Autor: Lars Kepler
Nakladatelství: Host
Rok prvního vydání originálu: 2010
Počet stran: 560

Anotace

Jedné letní noci je na palubě opuštěné lodi ve stockholmském zálivu nalezeno mrtvé tělo. Plíce ženy jsou plné slané vody, ale stopy po ní nezůstaly ani na oblečení ani na těle. „Utopila se,“ prohlásí lékař. „Utopila?“ Lékař přikývne a usměje se: „Utopila se přímo na palubě plující lodi.“ „Asi ji někdo uviděl ve vodě a vytáhl ji nahoru.“ „Kdyby to bylo tak jednoduché, vůbec bych nemarnil váš čas…“ Dalšího dne je ve svém bytě nalezen mrtvý muž. Houpe se v oprátce uvázané na háku ve stropě, na kterém běžně visí lustr. Jak se to stalo? Strop je vysoký a v místnosti není jediný kus nábytku, na který by muž mohl vylézt. Ale detektiv Joona Linna je stejně přesvědčen, že šlo o sebevraždu. Samozřejmě že má pravdu. Muž spáchal záhadnou sebevraždu, ale i to je pouze předehra k závratně rychlému a nebezpečnému běhu událostí.

Recenze

Lars Kepler (v celé recenzi budu používat tento zažitý pseudonym) patří už dlouho k mým oblíbeným autorům. Ještě před dětmi jsem přečetla jedním dechem prvotinu Hypnotizér a poprvé poznala sympaťáka Joona Linnu (mimochodem filmové zpracování pro mě bylo velkým zklamáním). Další dvě knížky - Svědkyně ohně a Písečný muž - jsem si tenkrát poslechla jako audio knihy, Klárka totiž bývala spokojené kočárkové dítě.

Teď jsem narazila v knihovně na Paganiniho smlouvu a s velkým očekáváním jsem se pustila do čtení. Na to, že má kniha přes 500 stran, je léto a nejsme skoro doma, po nocích píšu blog a přes den mě děti moc číst nenechají, jsem ji přečetla neskutečně rychle. Vlastně ani nevím kdy, tak dobře se mi četla. Líbila se mi víc než Hypnotizér, asi i díky lehce politickému tématu, které naopak mnohé odrazuje.

Děj má spád. Od první stránky se něco dělo. A skončilo to až opravdu s posledním listem. Žádné zbytečnosti, žádná vata, žádné okliky. Krátké a svižné kapitoly. Pořádné drama od začátku do konce. Záhadné vraždy, policejní přestřelky, nepříjemné pronásledování, komplikované vyšetřování, vzájemné proplétání příběhů. Moc se mi líbilo politické pozadí knihy, zbrojní průmysl je velice ožehavé a kontroverzní téma a to knize dává punc čtivosti.

Jako jo, všechno to bylo dost přehnané (víc takových padouchů a vyvraždili by všechny policejní složky v Evropě), ale překvapivě mi to vůbec nevadilo. Ano, méně je více, kdyby autoři trochu ubrali nic by se nestalo, ale nerušilo mě to. S oběma očima přivřenýma si dokážu představit, že na světě nějaký podobně ujetý a vlivný člověk žije. Možná autoři mohli vytřískat ještě víc ze samotné Paganiniho smlouvy.

Autoři se nevěnují tolik hlavní postavě - zde opět komisař Joona Linna, obletovaný ženami a trpící migrénou. Nijak ho nepitvají, nepopisují, nehledají jeho slabiny, i když tam zjevně jsou. Oproti jiným současným autorům severské krimi se to netočí jen kolem psychologického rozboru hlavního hrdiny, ale jde spíš o samotný děj.

Zkrátka, bylo to tak moc napínavé. Asi polovinou knihy mě provázelo nepříjemné mrazení, s jednou z hlavních postav jsem snad i utíkala a dýchala za ni. Bylo to hodně sugestivní.

"Lidská přání jsou zajímavá věc. Myslím věci, po kterých člověk touží ze všeho nejvíc. - Ale každé takové přání má i svou odvrácenou stranu, svůj pravý opak. - A největší přání vyváží pouze ta nejhorší noční můra. - Ano, chci říct... v myšlenkách často zacházíme do krajnosti, nosíme v sobě touhy, které se nikdy nesplní, a noční můry, které nikdy neprožijeme." - Rafael Guidi