Sourozenci

Často se mě ptáte na detaily našeho soužití, nebo spíš na fungování mě a mých dvou malých dětí - s věkovým rozdílem pouhé dva roky. Některé z vás to totiž taky brzo čeká, že. Jaké to teda je? Jak zvládáme klíčové momenty dne? Upřímně jsem si myslela, že to bude horší.

Máme za sebou jeden měsíc a kousek, nechci tady proto nikomu nic radit, navíc nejsem člověk, ze kterého by si měly ostatní matky brát příklad. Někdy totiž bývám hysterická, někdy vzteklá, někdy plačtivá a melancholická. Rozhodně nejsem naprostá matka pohodářka, často mi tečou nervy.

Na začátek musím zdůraznit, že Klárka je skvělá, hodně mi tuto novou rodinnou situaci ulehčuje, zatím nežárlí, spolupracuje, pomáhá. Z části se dokáže obsloužit, umí se sama najíst (když chce), spává sama ve svém pokoji, už se umí chvíli zabavit sama. Když má náladu. Když ne, tak řvou duet :)

Ráno děti vstávají zhruba stejně, kolem osmé, já jsem s Jakubem (vinou Jakuba) už většinou chvilku vzhůru, ale ještě ležíme, a Klárka za námi ještě přijde do postele. Máme mazlící chvilku. V ideálním případě ještě Kuba usne a my dvě máme čas na snídani, v tom druhém (bývá to 50 na 50) Klárce pustím na chvíli pohádku a Kubu přemlouvám ke spánku. Snídaně odsunutá a Klára většinou trpělivá. Když v klidu stihneme i ranní hygienu, je to bonus navíc, většinou to ale nestíháme a pak je jeden z nich trochu v nepohodě. Ale nedá se.

Na dopolední procházku se vyštracháme až po 10, někdy až k 11. Je to šílenost, ale dřív to prostě nedám. Jakub díkybohu následuje svoji sestru v lásce ke kočárku a už když dostane kombinézu, zavře oči a ví, že se bude spát (doma dopoledne dává jen nějakých 20 minut, v kočárku klidně i tři hodiny). Klára většinou jde po svých, zpátky domů na plno využíváme skate ke kočárku. Myslím, že dvouleté dítě ještě nějaké svezení potřebuje a pokud bych nic neměla, riskovala bych, že v jedné ruce držím Kláru a druhou tlačím kočárek s Kubou. Dvě hodiny venku utečou jako voda, je to moje nejoblíbenější část dne, Klára je šťastná a Kuba spokojeně spí. Já, jako čerstvá dvojitá matka, jsem výjimečně naprosto v klidu.

Následuje naopak nejdivočejší část celého dne. Poledne, únava, jídlo, uspávání. Po příchodu domů Jakub většinou pláče, má hlad po vydatném spánku. Klára si nechce umývat ruce a křičí "papám" a "sedím" - to znamená, že se chce na kuchyňské desce podílet na přípravě oběda - rozuměj - už něco potřebuje ujídat. Po přemlouvání si umyje ruce a sedne si na linku. Kuba pláče, čeká. Jídlo mám pro Kláru vždycky připravené, jen ohřívám, vařit bych fakt nestíhala, kuchtíme tedy po večerech. Klára si sedne na židli a zkouší jíst sama, já v jedné ruce držím Jakuba a kojím, druhou rukou na střídačku asistuju Klárce a něco sama jím (většinou jogurt a spoléhám se na to, že se později v klidu pořádně najím u Dva a půl chlapa - haha). Jdeme s Kubou uspat Klárku, chovám ho při tom v náručí. Klárka někdy usne sama, někdy mě tam chce mít. Za chvíli jdu uspávat Kubu, většinou zaberu o něco dřív než on. Když se vyhrabu z ložnice, abych si konečně dala ve tři oběd, Klára zrovna vylézá z pokojíku a říká, že stačí. Ok. Ohřívám si oběd, Klára mi ho polovinu sní. Pak máme většinou hoďku dvě pro sebe, snažím se jí naplno věnovat, tak si čteme, stavíme kostky, hrajeme si s legem, blbneme.

Odpoledne a večer už máme doma většinou i tátu, dvě ruce navíc jsou k nezaplacení. Ke spaní chystáme každý jedno dítě, Chlupáč končí šichtu o něco dřív než já, i když se stará o tu starší. Jakub je totiž večer naprostý nezmar a zatímco já už při kojení úspěšně podřimuju, on na mě kulí oči a jistí mě, kdybych se jako náhodou chtěla vypařit.

Tak vidíte, jak to jde skloubit. Předpokladem k bezbolestnému fungování je ale bezmezná láska - jinak by to člověk nedal :)