Páteční večer, krátce před půlnocí. Chlupáč už odpadl před hodinou a přes dvoje zavřené dveře slyším, jak chrápe Jakubovi do ucha (když jsem tam před chvílí šla a řekla mu, že se má ztišit, řekl, že Kuba to má rád). Já doháním resty, sedím u počítače, piju jeden kojící čaj za druhým a zobu k tomu gumové medvídky. Mezi blogem, flerem a mailem přemýšlím, co zítra uvařím a jestli budu péct něco z dýně na tu Dýňovou slavnost v neděli. A jestli se tam s děckama vůbec dostaneme. Před sebou mám deníček s úkoly, nevím, kdy se k nim dostanu. Jsem unavená. Včerejší noc stála za starou bačkoru, doufám, že dnes bude líp. Vím, že už bych měla jít spát za svými muži, protože jen bůh ví, kdy to naše miminko dostane chuť na prso. A stejně se cítím až podivně v pohodě. Kvůli nim. Protože to tak je a nikdy to nemělo být jinak.
krasne napsane,naprosto ti rozumim, mam to uplne stejne,
OdpovědětVymazatMájo, jsem ráda, že v tom nejsem sama :)
Vymazat