1. měsíc s Jakubem

Dnes je Jakubovi měsíc. 1. měsíc s druhým miminkem je úspěšně za námi. Rozhodně byl náročný. Hlavně to bylo o sžívání se doma ve čtyřech, o hledání společných rytmů, o vzpomínání, o obrovské koordinaci a dělbě práce mezi mnou a Chlupáčem.

V porodnici se zdálo, že to bude s Jakubem o trošku jednodušší než s Klárou, víc a líp spal a taky líp pil. Ani jeden příkrm v podobě Nutrilonu přes stříkačku. Zatím žádný bojkot kojení. Zhruba po týdnu doma jsme zjistili, že ty děti budeme mít dost podobné a že asi nikdy nebudeme rodiči extra pohodového dítěte. I Jakub totiž pláče :) Často je u nás tedy pěknej cirkus!

Paradoxně nejlíp to snáší Klárka. To, čeho jsem se nejvíc bála, totiž to, jak bude Klárka vnímat novou rodinnou konstelaci, se ukázalo jako ta nejpřirozenější věc na světě. Klára Kubu miluje od první chvíle, je neskutečně trpělivá a opatrná. Pořád ho pusinkuje, objímá. A já jsem za to neskonale vděčná. Věřím, že Jakub jí to brzo oplatí.

Spánek je zatím nic moc. To se budeme asi ještě muset naučit. Většinou spává v mé posteli, kde usíná při kojení (to jsem u Klárky ze začátku vůbec neznala), když ho chci přesunout do postýlky, tak jsem málokdy úspěšná. Posledních pár nocí spí velice neklidně, pořád vrčí, tlačí, prdí a já nespím :) Nechce moc dudlíky (na jednu stranu super, na druhou stranu vím, že by to byla částečná úleva, kdyby mohl dostat něco na uklidnění kromě prsa), zatím vede Suavinex latexový, který si tak dvakrát denně pocucá. Večer usíná až kolem 10, ráno vstává kolem 8. Přes den má pár kratších spánků a jeden dlouhý po poledni (3 hodiny - hurá). Nejhezčí moment z celého dne je, když se ráno všichni 3 (o víkendu všichni 4) sejdeme v naší velké posteli.

Při usínání se často usmívá, dnes se na mě poprvé usmál vědomě, když jsme si hráli. Pláče pořád dost, tečou mu slzy, trápí ho bříško, rád se chová, nebo se u mě choulí na bříšku. Už dokáže zafixovat pohled na hračku nad obličejem, černobílé pandí chrastítko Lamaze opravdu funguje. Otáčí hlavičku za zvukem, zajímá a uklidňuje ho hrací kolotoč nad postýlkou. Ve vzpřímené poloze udrží hlavičku, koníky zatím nepase, ale na břichu se mu líbí a hlavu otočí ze strany na stranu. Vyplazuje jazyk a v dobrém rozpoložení vydává broukavé zvuky.

Máme za sebou první rýmu, první focení, první poradnu u doktora, první kontrolu kyčlí a první Chlupáčovu služebku (povolala jsem si ale raději babičku na výpomoc - jeden člověk navíc je fakt poznat).

Šestinedělí je teda skoro za námi a i já se pomalu dostávám do formy. Poporodní rána mě přestala bolet asi po 14 dnech, pořád teda tupě bolí a asi ještě nějakou dobu bude, ale už to není nijak omezující. Kila, co jsem v těhotenství nabrala, jsou dolů, obleču se do svých původních riflí, jen mi pořád zůstává malé bříško, na tom musím ještě hodně zapracovat. Strašně to flákám, měla bych cvičit, ale vůbec na to nemám sílu.

Být čtyři je bezva, dítě navíc nám sluší a věřím, že za chvíli nám to bude klapat už na 100%.