čtvrtek 8. listopadu 2018

Matěj / Noční rozmluvy s mámou

Pokaždé se tak těším na miminko. A tak moc se těším z miminka. Ještě v porodnici ležím fascinovaná tím malým tělíčkem, zadržuju dech, abych nenarušila ten posvátný klid. Miluju ty jejich ručičky sevřené v pěst, ten jejich zamlžený pohled, tu bezpodmínečnou lásku a oddanost. A pak přijde ta realita, která vás dostihne prostě vždycky. Pláč. Nepochopení. Hysterie. A já doma zjistím, že to vlastně s těmi krásnými miminky vůbec neumím. Že jim nerozumím. Že se na ně nedokážu napojit tak, jak by bylo zapotřebí. A že je hodně často nedokážu uklidnit. Matěj pláče. A pláče hodně. Asi. Myslím. Večery jsou posledních pár dnů šílená jízda. Dlouhý a často neutišitelný pláč. A já mám někdy strach, strach ze svých myšlenek. A ano, občas cítím i vztek. A pak v noci přijdou výčitky. Ty mrchy vtíravé, které nejsou ani trochu zdravé. Touha po tom být dokonalou matkou střídá touha po tom být aspoň trochu dobrou matkou. A tak si v noci s Matějem telepaticky povídáme. Objevila jsem osvobozující terapii pro náš vztah. A odpovědi někdy přicházejí. Samy.
 

Matěj: Maminko?
Já: Ano, Matějku?
Matěj: Vím, že se zlobíš.
Já: Nezlobím. Jsem jen unavená, víš? A někdy trochu zoufalá. Tohle je náročné období pro všechny, viď?
Matěj: Hm.
Já: No, možná se i někdy zlobím. Na sebe. A taky na tebe. A je mi to pak hrozně líto.
Matěj: Tak vidíš, poznám to, cítím to. Jinak dýcháš, jinak mluvíš, jinak ti bouchá srdíčko...
Já: Neměl bys to vnímat, o to víc je mi to líto.
Matěj: Mám tě rád.
Já: Mám tě ráda, tohle musíš vědět pořád.
Matěj: Vím to.
Já: Matějku, co se to děje? Každý večer. Nevím si rady.
Matěj: Taky si vůbec nevím rady.
Já: To mě napadlo.
Matěj: U tebe v bříšku mi bylo líp. Mnohem líp. Teď se bojím.
Já: Nemusíš se bát.
Matěj: Tam jsem byl pořád s tebou, vždycky jsi tam byla. Teď občas odejdeš. A já mám strach.
Já: Nejsem daleko.
Matěj: Ale nejsi u mě.
Já: Máš pravdu.
Matěj: Naučíme se to spolu, že jo?
Já: Všichni se to naučí. Musíme si na sebe zvyknout. A já se budu snažit.
Matěj: Vím. Nechci, abys byla naštvaná. Ani smutná.
Já: Dobře. Potřebuješ mě víc než jsem si myslela. Musím to přijmout...
 
 ♥
A co vaše miminka? Poznali jste, proč pláčou? Rozklíčovali jste večerní nepohodu? Žádné univerzální rady už negooglím, myslím, že je to jen a jen o čase...

11 komentářů:

  1. Přesně tak :-) maminka je po narození hooodne důležitá..a navíc,uzijme si to,jednou nám to bude chybět až vyrostou :D .hezky napsané,mějte se fajn ♡

    OdpovědětVymazat
  2. Jani, jak ja Vam rozumim..hlavne co se tyce tech tech vtiravych vycitek. Uplne jinak se zpetne ty situace jevi rano, nebo kdyz sviti slunicko, nebo kdyz kdyz mel clovek moznost si alespon chvilku vydechnout. Ale clovek se cely zivot uci a nase deti se zase od nas uci ze nemusi byt dokonale...ja si u syna pro vecerni plac nasla vysvetleni, ze vstrebava celodenni dojmy z noveho sveta a protoze toho je tolik, ma takhle uplakane vecery...ale jak jste psala, nauci se to, zvykne si..a vy mu v tom pomuzete :) drzte se a preji hodne sil. Matej je narozeny ve stejny den jako ja :) diky za tyhle osobni clanky...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Ano, asi se jim toho honí v hlavě spousta. Je to bojovník, já se trochu uklidnila, tak to společně dáme. A za dva tři měsíce bude líp :) Jen mě mrzí, že tohle krásné mimi období budu mít spojené s těmi neutišitelnými pláči :/

      Vymazat
  3. Krásně napsané ❤️ jsi naprosto úžasná maminka 😍😉👍👏 držte se rodinko 🍀❤️

    OdpovědětVymazat
  4. Řeším s naším Lišákem (2,5 měsíce) a hlavně se sebou to samé. Kupodivu v šestinedělí to docela šlo, ale postupně se objevil taky ten noční pláč, který je jen těžko k utišení. Chudák malý řve, celý rudý, může si plíce strhat, my už s mužem vyzkoušeli všechno a nic nefunguje. A já cítím, jak to ve mně bublá a vře a taky se mi chce brečet, což někdy dělám, jindy se mi chce řvát a nadávat a i tohle mi někdy ujede. A ty výčitky jsou pak strašlivé. Myslela jsem si, že touhle dobou už budu svému miminku rozumět, že na sebe budeme napojení, ale máme před sebou ještě dlouhou cestu. Tak doufám, že s každým dnem budeme tomu porozumění o kousíček blíž a že postupně začne ten náš kulišák mít rád svět i večer, nejenom po ránu.
    Každopádně vám s Matějem držím palce, ať se na sebe hezky ladíte a těch slziček jen a jen ubývá! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc hezky napsané, Luci. Je mi jasné, že v tom nejsme sami. Nejhorší je právě ta bezmoc, kdy toho malého nic neutiší. Dnes to večer trvalo hodinu a půl a fakt řval hodně, nechtěl vůbec nic, až potom padl u prsa za vlast. Mějte se taky fajn, jsme všichni na společné cestě ♥

      Vymazat
  5. Jani, šestinedělí je jízda, obzvlášť, když máš doma další dvě děti, které maminku také chtějí. Rady si budeš vědět sama, naladíte se na sebe, zvyknete si a bude dobře. Držím palce, ať jsou večery brzy klidnější a pohodovější.
    Zažila jsem to tu první, kdy večer řvala jak prorvaná a já s ní. I sousedi si stěžovali, co se to u nás děje. Jako vyplašená prvomatka jsem absolutně netušila, co mám dělat. U druhého jsem tohle naopak vůbec nezažila. Spal buď v šátku nebo se mnou v posteli a když mu byli asi dva měsíce, potkala jsem naši ne moc příjemnou sousedku, která se divila, že už máme miminko, že ho vůbec neslyší :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, díky moc. Jenže šestinedělí už končí a nepřijde mi, že by se to lepšilo :D Ale ne, každý den je jiný, včera bylo líp, dnes zase jízda. Ale já se nějak vnitřně uklidnila a už aspoň krotím svůj vztek. Zkoušíme všechno možné a doufáme ve světlejší zítřky. Zatím si na nás nikdo nestěžuje, ale zvonek čekám každou chvíli. No a já právě čekala, že s Matějem to bude taky lehčí, když už nejsu ta prvorodička, ale dostalo mě to. V šátku ne úplně spokojenej, v náruči to samé, v kočárku jakbysmet. Uvidíme, jak se to vyvine.

      Vymazat
  6. jste s Matějem super tým, držím Vám palce, abyste na pláč byli vždy aspoň dva, ne každý sám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Báro, tohle si zapisuju a myslím, že ta věta vystihuje celou podstatu mateřství - díky za ni ♥

      Vymazat