neděle 17. dubna 2016

7. měsíc s Jakubem

Sedmiměsíční Jakub je drak. Nemůžu uvěřit, jak rychle se začal pohybovat. Zhruba v 6,5 měsících začal lozit po kolínkách, začal klečet a začal si stoupat. Sám si zatím nesedl. Zkouší to, ale pořád neví, jak na to. Sedá si spíš na paty, než klasicky. Trochu se bojím, aby sed zcela nepřeskočil a nezačal rovnou chodit :) Skoro celý den po něčem leze (k mé hrůze), o něco se zvedá a stoupá, bohužel i padá. Nejoblíbenější věc doma je Klářina kuchyňka, o kterou se zvedá pořád. Jak to začal zvládat, začíná machrovat, jednou rukou se přidržuje kuchyňky a druhou rukou mi vytahuje knížky z knihovničky. Pak se nemůže divit, že to občas nedopadne. Stejně rád leze po mně, po nočníku, po schůdcích, po krabicích...


Odhadem se dostává k 8 kilům a už se pronese, v náručí mě z něj za chvilku bolí všechno a v nosítku to za hodinu taky jde poznat. Moji náruč teď potřebuje víc než kdy dřív. Dostihlo ho totiž období nazývané separační úzkost (Klárka to měla taky v 7. a 8. měsíci). U Jakuba to začalo ze dne na den, dřív si spokojeně hrál klidně hodinu na zemi a já jsem si mohla dělat, co jsem zrovna potřebovala. Teď mě Jakub potřebuje mít stále na blízku, někdy stačí, když mě vidí ve stejné místnosti, někdy ne. Když odejdu do koupelny, vidím, jak se splašeně otáčí a s pláčem mě hledá. Je úzkostlivější, plačtivější. Někdy ho rozebere táta, častěji Klárka, ale máma je top. Separační úzkost je zdravým vývojovým stádiem dítěte v citové oblasti, kdy si miminko vytváří hluboký citový vztah k jedné pro něj nejdůležitější osobě - většinou k matce. Projevuje se někdy mezi 6. a 12. měsícem života a trvá  několik týdnů až měsíců. Toto "citové vydírání" vede u nás k několika zásadním bodům - většinu času trávím povalovaním se po podlaze, aby mě měl co nejblíž, v noci jsem opět živým dudlíkem a nedokážu spočítat, kolikrát ho za noc kojím, dost ho nosím, a v neposlední řadě je u nás často dost rušno. Věřím ale, že za pár týdnů to Jakoubek s mojí pomocí zvládne překlenout a budeme mít zase pohodové usměvavé a společenské miminko.


Vydává hezké zvuky a první broukání. Nejčastěji slyšíme doma něco jako "bababababababa" a opravdu nekecám, když tvrdím, že několikrát řekl "mama".

Co se u nás konečně zlomilo je kočárek. Začíná v něm být opravdu spokojený, vydrží i hodinu v bdělém stavu, než začne mručet a usne. Kouká ven na Kláru, děti, auta, při tom si hraje se Sophií žirafou a něco si spokojeně brouká. Někdy v kočárku spí přes dvě hodiny, někdy půl. Někdy se vzbudí s pláčem a putuje do nosítka. Ale už naše vycházky nejsou tak stresující. Mám radost. Přes den spává Kuba třikrát - jednou před polednem v kočárku, potom si zdřímne po obědě u mě v obýváku a potřetí zase v kočárku navečer. Noční spaní stojí za prd pořád. Teď máme období, kdy jsme vzhůru každé dvě hodiny (někdy hodinu). Doufám, že to souvisí s tou separační úzkostí a že se to aspoň trochu zlepší, protože je to únavné. Spí se mnou v posteli, občas cestuje, občas spí na bříšku.


Začali jsme ho koupat ve velké vaně (vanička už mu byla malá) a většinou se tam k němu nasomruje Klára. Pak tam spolu cákají a dělají blbosti, Kuba se vody nebojí a zkouší, co voda umí. Stejně jako Klára začal trpět na atopický ekzém. Nejvíc ho má nad zadečkem v oblasti, kde končí plenka, pár menších ložisek má i na nohách. Musím s ním zajít na kožní a snad to rychle vyléčíme správnou péčí. U Klárky se nám to pěkně dařilo i bez nějakých drastických opatření. Doufám, že nezačíná být nějak alergický na jednorázové plenky, látkovat se mi prostě moc nechce.

Jak už jsem psala výše vyžaduje teď hodně pozornosti, během dne má jen pár krátkých úseků, kdy se něčím zabaví sám a většinou ho zabaví něco ne moc vhodného - nejraději by jedl papír po hrstech, nebo si hrál s igelitkami. Klasické hračky už se mu okoukaly, musím vytahovat z krabic nové a nové, nejvíc má rád ovladače, mobily, chůvičky. Taky něco, co šustí a hraje.


Zuby nemá žádné, ale troufám si říct, že je to na spadnutí. Občas když se do něčeho tvrdého zakousne, zařve bolestí, dásně má nateklé a v místě jedniček už vidím náznaky. Asi :)

No a největší novinka na závěr - konečně baští. Po 14 dnech pauzy, kdy si s první mrkvičkou a bramborou nevěděl rady, jsme na to zase najeli a ono to šlo. Nevím, jestli mu domluvil doktor (říkal, že už začíná být pobledlý a že už by měl jíst zeleninu a maso), nebo jestli ho vyburcoval můj příspěvek o prvních příkrmech, ale v pátek 8.4. začal regulérně jíst. Už máme vyzkoušený fenykl, červenou řepu, bramboru, brokolici, cuketu a dýni. Tento týden začnu zeleninu kombinovat a pomalu najedeme na masíčko. Dostává chlebovou kůrku (já pak hodinu uklízím ten bordel lepkavej), rýžové, kukuřičné a jáhlové křupky. Brzo zkusím kaše a asi za měsíc ovoce.

Máme za sebou týdenní prázdniny u babičky, když byl Chlupáč na služebce, nějakou střevní virózu, návštěvu u kamarádů (kde se choval jako nejspokojenější miminko na světě), nějakou tu kavárnu, první krásné jarní dny. Jaro miluju, je to moje nejoblíbenější část roku, proto jsem odhodlaná si to s dětmi užít na maximum. Nevyspání ani separační úzkost mi v tom nezabrání :)

2 komentáře:

  1. Vaauu,to je ale sikovne mimino a uz sedemmesacne,nemozem uverit jak to leti!! Tak uzivajte krasne jarne dni,aj nas to nabija energiou a stale nieco podnikame a sme vela vonku!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Luci, ano, letí to neskutečně. Jaro je boží!

      Smazat