Matěj / Můj třetí porod

U každého porodu ve finále, kdy začínají být kontrakce téměř nesnesitelné, se s Chlupáčem držíme za ruku, já fňukám, že už nemůžu a že další porod už fakt ne. A za nějakou tu hodinu opilá hormony a tím vším štěstím, s malým voňavým tělíčkem na břichu fňukám, že už jako naposledy? Pokud bych měla zcela zahodit racionálno, šla bych do toho klidně znovu, ale musím přemýšlet i hlavou. Narodily se mi tři zdravé děti a měla bych být vděčná. Nepokoušet to. Tři je bezva počet.

Oficiální termín v těhotenské kartičce hlásal 4.10. Tento termín kolem nás ve čtvrtek proplul a miminko na svět nepřilákala ani dlouhá procházka, ani úklid, ani nic. Ten poslední týden už jsem se necítila moc dobře. Miminko vevnitř o sobě dávalo živě vědět, každý večer mi přišlo, že se mi břicho zevnitř rozletí na kousky. Přišlo mi, jako by mu tam už nebylo dobře. Byla jsem z toho nervózní.

 

Den po termínu první kontrola v porodnici na Obilňáku. Tam mi mladá doktorka dodala elán, říkala, že to sice je divoch, že pohyby jsou extrémní, ale jinak se všechno zdá být v pořádku. Krásně připravené porodní cesty. Mé oblíbené slovní spojení. Váhový odhad 3,40. To mě taky trochu uklidnilo, na obra jsem se necítila. Ani náznak nátlaku ohledně vyvolávaného porodu, vzhledem ke komplikacím během dvou předchozích.

 

Díky té doktorce jsme prožili hezký víkend, užila jsem si dosyta dětí a v neděli ráno jsme jeli všichni do města. Já strávila půl dopoledne na další kontrole, Chlupáč s dětma v Otevřené zahradě. Tato doktorka mi dala tři dny, dýl než týden bych "přenášet" neměla. Ale prý se tam něco chystá a myslí si, že se ještě dnes uvidíme. Měla pravdu jen z 50%. Chystalo se to, ale ji jsem už během služby nestihla. Už při krmení ovcí v Otevřené zahradě o nějakou hodinu později jsem pocítila první kontrakce. Slabé, nenápadné, ale opravdové. Dnes to bude. Klára pochybuje, že to poznám. Prý to mělo být ve čtvrtek.

Nedělní odpoledne ve znamení velkého čekání. Už jsem se nepouštěla do velkých akcí, hrála jsem si s dětma, dala jsem si vanu, oholila nohy :D, chystala poslední věci, předávala poslední instrukce. Navečer jsme povolali babičku, přijela o půl sedmé a my jsme na Obilňák vyrazili před půl devátou. Kontrakce byly už dlouho pravidelné, ale pořád subjektivně slabé. Monitor s dalšími divokými pohyby, sepsání formalit s mladým doktorem, a po vyšetření prý 3 cm. Chlupáč na mě v čekárně: "Prej jen tři cenťáky, to je teda nic moc.". No, ještě jsme měli něco před sebou...

Byla jsem tam v tu chvíli jediná rodička, tak jsem si vybrala červený porodní box, stejný, kde jsem rodila obě děti. Řekla jsem si, že do třetice to bude podle mých představ. Zaříkala jsem se, že se budu snažit a budu statečná. Že budu věřit sobě a hlavně miminku. Starší porodní asistentka, ze které jsem měla za začátku skoro strach, se nakonec ukázala jako dobrá ženská, která mi hodně pomohla.

Klasický start, pomalý postup, dlouhá sprcha a nějaký čas strávený vnitřní očistou v koupelně. Miminko mělo na vstupním monitoru celkem vysoký tep, plus ty zběsilé pohyby, proto jsem souhlasila s napojením na monitor. S tím tepem se muselo něco dělat, v kontrakcích mu nebylo asi moc dobře. O něco se to zlepšilo v poloze na pravém boku, kde jsem kromě posledních pěti finálních kontrakcích strávila celou první dobu porodní. Tep stále vysoký, bolesti sílící, poslední "překážka" byla plodová voda. Stejně jako u předchozích porodů jsem souhlasila s amniotomií. Tep miminka spadl konečně na normální hodnoty a všechno to nabralo rychlý spád.

7 centimetrů. 8. Nechali jsme pracovat gravitaci a posledních 5 kontrakcí jsem dala ve stoje. Nohy se mi podlamovaly, chyběl mi kyslík, bolesti šly jedna za druhou, byly šíleně silné, začala jsem propadat panice, že tam snad omdlím. Cítila jsem obrovskou podporu od Chlupáče, on za mě tentokrát fakt dýchal. Když jsem viděla, jak porodní asistentka odbíhá pro vozíček s věcmi pro miminko, tušila jsem, že to bude rychlovka.

Čas jsem sice nesledovala, ale do druhé fáze porodní jsem vlítla ani nevím jak. I když jsem měla natrénováno správné dýchání s Aniballem, u porodu na něj nedošlo, prostě to nešlo. A tak jsem tlačila. Nevím kolikrát. Dostkrát. A cítila jsem to. Že to jde. Chyběl mi dech. Až potom mi porodní asistentka říkala, že mělo miminko omotanou pupeční šňůru kolem hrudníčku a s každým zatlačením se sice posunulo ven, ale s každou pauzou ho ta šňůra táhla zpět. Ale tu šňůru jsem překonala. 23:35. A bylo to. Byl to chlapeček. Maličký. Křičel. Byl strašně teplý. Měl světlé vlásky. Matěj. 3550 g a 50 cm. Hned mi ho dali na břicho. Bonding bez žádání. Samozřejmost, která v mnohých nemocnicích stále samozřejmá není. Samozřejmost, o které stále spousta žen neví. Samozřejmost, která má obrovský pozitivní vliv nejen na miminko, ale i na zmoženou mámu.

Neubránila jsem se myšlenkám na minulé finále s nástřihem a následným velkým natržením. Vlastně jsem s tím tentokrát vyloženě počítala. Ano, sice jsem měla Aniball, ale říká se, že jakmile je jednou tkáň takto poškozená, není už tak pevná. A znovu se ráda trhá. Když mi porodní asistentka řekla, že jsem bez jakéhokoliv poranění, skoro jsem jí nevěřila. "Fakt? Jste si jistá? Zkontrolujete to ještě jednou?", ptala jsem se. Ona se smála a říká mi: "Já vám přece na příjmu říkala, že teď to zvládneme na jedničku, ne?". Porodila jsem ještě placentu, pořádně jsem si ji prohlídla, vlastně poprvé v životě. A asi naposled. Omylem se na ni podíval i Chlupáč a prý se mu o tom dodnes zdává...

Byly nám dopřány tři hodiny bondingu. Bezproblémový okamžitý start kojení a dlouhý spokojený novorozenecký spánek. Adrenalin, euforie, velká vlna citů. Téměř žádná bolest, kromě občasných stahů, kdy se začala zavinovat děloha. Plížící se únava a velká úleva. Nikdo nikam nespěchal. V tiché hluboké noci jsme byli sami. My tři. Další článek vplul do našich životů tak zprudka a tak samozřejmě, jako by to takhle bylo nalajnované odjakživa. Matěj. Dar Boží. Díky za něj ♥

P.S. Jo a porodní plán zůstal v tašce. S nikým jsem ho neprobírala, ale u porodu se mnou všichni krásně komunikovali, nedělali nic sami od sebe, ptali se mě, vysvětlovali. Tahle komunikace mi přijde klíčová a já jsem ráda, že už je v porodnictví vidět posun. Nebo aspoň v mé porodnici. Že se nic nedělá rutinně, že maminka je vnímána jako člověk s názorem a informacemi, ne jenom jedna ze stáda, která si lehne a bude čekat, co se s ní bude dít. Celkově mám z přístupu a chování personálu skvělý pocit.