středa 28. března 2018

O spánku

Teď jako dvojnásobná matka jsem v ledasčem chytřejší. A to si netahám triko, prostě se cítím sebejistější a jako matka moudřejší. Třeba ve spánkové problematice. A že se jedná o problém s velkým P. Dobrý spánek dětí je něco, k čemu neustále vzhlížíme, k čemu se doslova modlíme, hned po pevném zdraví si ho pro své ještě nenarozené dítě přejeme ze všeho nejvíc. Když se vás kamarádka pár týdnů/měsíců/roků po porodu zeptá: "A jak spí?", často zamáčknete slzu a mezi zuby procedíte: "No, občas...". Pokojný spánek je složitá věc, hlavně pro děti. Zdá se vám to jako blbost, že? Ale příroda mláďata obdařila darem, darem mělkého spánku. Ten je má chránit před číhajícím nebezpečím. Pokud chceme, aby naše dítě spalo jako špalek, ideálně od sedmi do devíti, bez přestávky, ve své posteli ve svém pokoji, bez divokých snů a čůrání (a fakt to chceme všichni), tlačíme přírodu do něčeho, co je za hranicemi přirozena.


Dřív než se s vámi podělím o spánkové příběhy Klárky a Kubíka, chci vám říct něco moc důležitého. Něco, na co jsem přišla během svého nočního bádání, během uplakaných a prokojených nocí. Když rostou zuby nebo bolí nohy, když svědí neštovice, když je ve snech honí zuřivý jednorožec a vy jen bezmocně ležíte u nich v posteli, držíte je za ruku a funíte jim do vlasů a máte čas dumat... Existují tři spánková pravidla.

  1. Spánek dítěte je něco, na co se před porodem absolutně nedokážete připravit. Ani mentálně ani fyzicky. Jistě jste slyšeli všechny ty děsivé zkazky zasloužilých matek před vámi, jak jsou unavené a že se s dětmi nevyspí, ale stejně tomu nebudete věřit. Než se vám narodí dítě. To se pak oči otevřou dokořán. Na dlouho. A i kdyby jste byla náhodou tak uvědomělá, že těm kámoškám věřit budete, stejně si to v reálu nedovedete představit.
  2. Spánek dítěte je něco, co musíte prostě přijmout. Pokud se teda nechcete zbláznit. Ať budete vymýšlet cokoliv, koumat to horem spodem, poslouchat rady pediatrů, babiček nebo modrého koníka, vaše dítě stejně určuje směr. Když se oprostíte od všech dobře míněných rad a zásad zdravého spaní dítěte 20. století, najdete si ten váš režim, ten, který bude do jisté míry vyhovovat všem zúčastněným (děti jsou tady vždycky trochu v převaze).
  3. Třetí a nejdůležitější pravidlo: zapomeňte na úplně všechna pravidla, jsou k ničemu :)

 
O spánku Kláry
 
Klára si s sebou nese mnohá břemena prvorozeného dítěte. Já jsem tenkrát o dětech nevěděla lautr nic. Věřila jsem, že autority mají vždycky pravdu. A že google je všemocný. A trvalo mi bohužel skoro rok, než jsem se naučila poslouchat svoji intuici a hlavně své dítě. Život je ale cesta a všechno má svůj smysl. Klárka byla hodně plačtivé miminko. Jsem přesvědčená, že dlouhý porod zakončený akutním císařem a následný syndrom ukradeného porodu se na nás obou podepsal. Klárka od mala špatně spala a hlavně neuměla usnout. Sama uměla usnout jen v kočárku. Nebyla schopná usnout ani u kojení. Stále potřebovala velkou asistenci z naší strany a nás to po několika měsících začalo unavovat. Možná lepší slovo, abych byla upřímná, otravovat. Těsná zavinovačka, dudlík a hodinové hopsání na balónu. Mně umírala záda, Chlupáč vstával do práce jako zombie. A tak jsme vyměkli. Uvěřili jsme doktorovi, že to není normální. A spáchali náš zatím největší rodičovsko-výchovný prohřešek. Začali jsme praktikovat Estvillovu metodu (někdy taky vznešeně nazývanou metoda kontrolovaného pláče, běžněji se s ní shledáte jako s vyřvávací metodou). Nebrečela jen Klárka, první den jsme brečeli všichni. Ale stalo se, svá rozhodnutí zpět nevezmeme, své činy také ne. Praktikovali jsme to pár měsíců, nakonec opravdu usínala bez problémů sama, bohužel nyní můžeme jen tušit, s jakými pocity, s jakým strachem, s jakou bezmocí. A nikdy nezjistíme, jaká traumata jsme jí svým nezralým rozhodnutím způsobili. Jestli je na nás tak moc upnutá, tak moc úzkostlivá právě proto, že jsme ji jako miminko odstrčili do tmy. Nevím, proč jsme vlastně potom tak náhle přestali. Kde se to zlomilo. Asi jsme to nějak vnitřně přehodnotili, přestali jsme být tak unavení a tak frustrovaní z rodičovství a na usínání jsme si ji brali do postele. Všichni tři jsme leželi, ona po nás skákala, a pak nějak vyčerpáním usnula. Někdy u nás, jindy si přelezla do své postýlky. Nikdy nespí celou noc bez přerušení, měla období nočních děsů, záchvatů vzteku, mluvení ze spaní. Od dvou let spí ve svém pokoji s tím, že za námi každou noc chodí. Chce být s námi, možná si kompenzuje to složité miminkovské období.

 
O spánku Jakuba
 
Chtěla bych říct, že když jsme Jakuba této drsné metodě nevystavili, tak spí hezky jako dudek. Není to pravda. Přirozený porod, dlouhý bonding, bezproblémové kojení a časté nošení možná způsobilo, že byl i v usínání klidnější. Ráda vzpomínám na svůj pobyt v porodnici, kdy jsem si naprosto dokonale oddechla, Kuba spal ukázkově. To trvalo ještě asi tři měsíce. A pak rázem, jako lusknutím prstu (očkování?, zrání nervové soustavy?, erupce na Slunci?...) se to otočilo o 180°. Začal se budit po maximálně dvou hodinách, tím, že nikdy nepřijal dudlík, na něj platilo jen prso. Takže to byly stovky prokojených nocí, stovky nocí, kdy jsem si přála mít jen jednu ruku, abych mohla u kojení aspoň trochu spát, stovky nocí, kdy jsem mrzla, protože jsem dřímala u kojení polonahá, stovky rán, kdy jsem se nemohla narovnat, jak mě bolela záda. Byly večery, kdy jsem se bála jít si lehnout, protože jsem nechtěla odstartovat ten nekonečný maratón s prsem venku. Nedokážu si vzpomenout, jak dlouho toto trvalo, ale postupně a velmi pozvolna se to zlepšovalo. Dokud jsem ho ale kojila, budil se párkrát za noc. A já ho kojila dlouho - dýl než 2 roky. Když jsem přestala kojit, začal spávat s Klárkou v pokoji a často se mu podaří spát celou noc ve své posteli. Sice se minimálně jednou vzbudí, ale většinou se dá jednoduše uklidnit. Tak jako je Jakub ve své povaze poměrně pohodový, je i ve spánku mnohem spokojenější než bývala Klárka.

 
O spánku Jany
 
Už 4,5 roku nevím, co je to nepřerušovaný spánek. Noční spánek nejde ani nadespat ani dospat. Když mě bolí hlava, z 99,9% je to od bolavé krční páteře z pokřiveného spaní. Musím se spokojit s opravdu málem prostoru na samé hraně postele. Máme asi malou postel. Celou noc mi někdo pořád bere peřinu. Neustále přikrývám něčí holá záda a odkopané nohy. Někdy mám sto chutí si ráno ostříhat vlasy nakrátko, protože nesnáším, jak se mé dlouhé lokny nekamarádí v posteli s mými dětmi - dokážu si představit, jak se cítí člověk, kterého skalpují. Když nejsou náhodou děti v naší posteli, je znepokojivě studená. Dětské teplo a jejich pravidelný dech je ten nejlepší prášek na spaní.
 
 
Možná jste se ve článku našli, možná mě někteří zavrhnete, možná jste se i zasmáli. Není nic, co si z článku musíte odnést. Zkuste se jen na spánek vašich dětí dívat srdcem. A pokud si chcete přečíst nebo třeba poslechnout zajímavé a inspirativní řádky o spánku malých dětí, je jen jeden osvědčený zdroj, který z celého srdce doporučuju - Prosím Spinkej

8 komentářů:

  1. Jani, jako přes kopírák! Jen s tím rozdílem, že jsme Eastvilla nepraktikovali ani u Matildy, a přesto stále nespí celou noc a v noci nás k sobě volá. Naše děti tedy a s námi v posteli nespí (díkybohu:-D), nicméně Máťa si nás volá k ní do pokojíku 1-2x za noc, chce, abysme ji drželi za ruku než zase usne a pak vypadli :-D Miky se zase přitulí, usne a pak se roztáhne tak, že ho prostě musím strčit do postýlky. Takové to shrbené polospaní s vyhrnutým trikem, kdy od prsou nahoru člověk mrzne, aby se miminčo neudusilo pod peřinou, to nesnáším! No jo, jak říká švagrová - "Mému synovi je 14 a spí dobře, mám problém ho dostat v jedenáct z postele :)" Takže to jednou prej fakt přijde a my se vyspíme!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, u Matildy se to bude podle mě postupně zlepšovat a spánek prohlubovat, i když bylo období, kdy Klárka spávala ve svém pokojíku spokojeněji. Teď pravidelně s úderem 1 hodiny v noci běhá k nám do postele. Nedokáže nám říct, jestli má špatné sny, nebo má z něčeho strach, nebo jen chce být s námi. U nás spí ale jako zabitá. A je mi jasné, že to období spáčů nás ještě čeká, nebyla jsem jiná. P.S. já sama za našima chodila dost dlouho taky :)

      Vymazat
  2. Jsem krkavči matka, asi. Syn asi v
    8 měsících přestal sám usínat večer , v noci se na kojení budil po půl hodině, starší dítě už přes den nespalo, to bylo děsivý obdobi, takže vyrvavaci metoda. Trvalo to tak 10 dní a naučil se sám usínat, noční kojeni jsme pak podobné odbourali o něco později, to bylo strašne , musela jsem si to odtrpět sama, muž už byl strašně unaveny (totiž u starší okolo 1 roku asi 3 noci vstával on a ona brzy pochopila, že tatínek prso nemá a noční kojení se neodnaucila) , ale podařilo se a od te doby víceméně pohoda. Jasne sem tam se v noci vzbudí apod. ale nic pravidelného. Nelituju toho a teď u 3.až to nastane, to uděláme asi stejně. Proste večer mam taky právo mít svuj klid. když jsem celý den s dětmi a ne chodit spat a usínat s nimi. večery chci mít pro sebe /muže. Tolik za mě. Respektuju, že to dela někdo jinak , ale ja musela takto. Terka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Terko, děkuju moc za tento komentář. Hrozně si vážím toho, že někdo přizná, že to má taky za sebou. Já na to fakt hrdá nejsem, ale taky jsem to praktikovala. Byla jsem tak moc vyčerpaná a tak otrávená vším, že jsem cítila, že musím. Byla to část cesty, kterou jsme šli, teď už bych to sice neopakovala, ale přiznávám to. Rozhodně tady nikdo nejsme od toho, abychom soudili, na mateřství je podle mě super to, že nikde není řečeno, co je a co není správné. Šťastná a odpočatá matka je podle mě záruka úspěchu a každý si musí najít to svoje, co mu funguje. Klárka se sice naučila (na nějakou dobu) usínat sama, ale my dva dospělí jsme z toho byli v takovém stresu, že nám to za to nestálo a zkusili jsme to nakonec jinak.

      Vymazat
  3. Ja jsem metodu praktikovala u vsech svych peti deti. Jde to i se svetylkem a bez traumat. Misto mleka uzlik muchlacek a caj nebo vodu. Plakat nechat jen minutku a trpelive se vracet. O metode pisete jako o chybe co zpusobi diteti trauma a to me mrzi. Kazde dite je jine a kazda matka je jina a kazda rodina ma svoje vlastni pravidla a potreby. Nesnesu spani s detmi v posteli. Ja se proste nevyspim a kdyz se vic jak deset dni nevyspim tak nezvladnu nic delat. S detmi spim jen pri nemoci a to v obyvaku na sedacce aby to meli spojene s tim ze to neni standard. Chodici dite jsem vracela do postylky. Pripadne na nejaky cas pridala matraci do loznice aby dite melo kde lezet.
    A metodu jsem se naucila v roce 1993 od mexickych kamaradu meho muze. Pak po letech jsem objevila ze je to metoda se jmenem a jak moc se to resi.
    Dceri je dnes dvacet pet. Sama ma uz dite a spi vsichni v loznici na velike posteli. jakoze na trimetrove sirce. Myslim ze pokud potrebujete spat vsichni spolu je potreba tomu prizpusobit loznici a obleceni na nocni kojeni aby mamka nemusela mit vrhnute triko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám to asi podobně jako vy. Jen s tím, že já už jsem po 5 letech mateřství docela unavená, že mi děti v posteli nevadí, ale nevyhledávám to a když se vzbudím oddělám je pryč. Dcera má přisunutou postel k naší, takže tu jen odkutálím do její postele a syna dáme do jeho postýlky. Zatím spíme v jedné místnosti, ale budem rekonstruuovat a děti budou mít vlastní pokoj a tam se bojím toho, že budou chodit k nám a na naším posteli cca 2 metry se s dvěma dětmi a kojícím se miminem nevlezem. Takže asi začnem řešit, co s dětmi. No uvidíme, jak se k tomu postaví oni, ale myslím, že dcera (5let) bude mít hodně tendence chodit na námi, jak celý život nic jihéno nezná. Ale to nějak vyplyne.
      A myslím, že z té metody se dělá hrozný strašák a rodiče, co ji praktikují jako nemilující rodiče - já si to nemyslím. Znám víc lidí v okolí, co ji praktikují, ale také ty, co se na mě hnusně dívají, že jsem ji využila. Brala jsem ji jako posledním možnost, když nic jiného nešlo, ale když nebylo zbytí...T.

      Vymazat
    2. Dobrý den, Lucko, samozřejmě to bylo se světýlkem a s pravidelnými intervaly, ale pamatuju si, že Klárka první noc plakala snad hodinu a půl než usnula. Pro mě to bylo hrozně těžké. Rozhodně jsem metodu nepopsala jako traumatizující v obecné rovině. U nás to ale prostě nějaká traumata způsobilo, nám dospělým z toho nebylo psychicky moc dobře, i když to bylo časem pohodlné, a Klárka začala být dost úzkostlivá. Já respektuju každého rodiče, každé jejich rozhodnutí a nikdy bych za to nikoho neodsoudila, protože jsme si tím vědomě taky prošli. Mělo to výsledky, mělo to i negativa. A hlavně to u nás po nějaké době přestalo fungovat - jak dcera začala vstávat a lozit. Takže jsme to potom přehodnotili. P.S. mě v zimě při kojení bývala kosa i v kojícím pyžamu, kdy se vlastně odhalí jen prso :) Ale já jsem obecně v noci dost zmrzlá a ložnici máme chladnou :)

      Vymazat
    3. Já se taky tenkrát setkala s hrůznými pohledy, jak to můžeme Klárce dělat. Měla jsem kamarádku, která by do toho nikdy nešla, ale respektovala to naše rozhodnutí. A pak taky pár známých, které ze mě udělaly zlou matku, která ubližuje svému dítěti. Takto se ale dají docela dobře vyfiltrovat kamarádi :))) Taky máme postel jen 2m, vedle ní stále malou postýlku, ve které momentálně nikdo nespí. Kuba většinou už spí ve svém pokoji, KLára pravidelně chodí k nám. Ve třech se to dá, ve čtyřech už nic moc. Pokud by tam bylo malé miminko, budeme to muset řešit. Přeju hodně štěstí při rekonstrukci a stěhování dětí do pokoje. Moje obě děti stěhování zvládly dobře a Klárka ze začátku spávala líp než s náma :)

      Vymazat