pátek 9. března 2018

Chci nekřičet

Možná kdybyste mě potkali venku, řekli byste, že jsem taková klidná, tichá, vyrovnaná žena. Jenže jako každá správná žena mám i já smysl pro dramatičnost. Chlupáč by vám mohl potajnu nad pivem říct, že jsem bývala dokonce pěkná hysterka. Já tohle období beru za uzavřené, jako jednu nevyrovnanou etapu svého života. Jenže. Z hysterky se nikdy nestane stoik. Někoho mění život, někoho mění vnitřní moudrost, jiného východní filozofie, mně musely změnit až děti. Klára je můj učitel. Ten nejpřísnější, nejzákeřnější a nejhůř čitelný pedagog všech dob.


Bydlíme v bytě. Když byly Klárce asi dva roky, nastěhoval se pod nás mladý pár. Klárka měla zase jedno ze svých extrémně bouřlivých období (já tenkrát doufala, že už to bude fakt poslední) a já poprvé potkala novou sousedku na schodech. Vyměnily jsme si zdvořilostní fráze a ona se otočí na Klárku a povídá: "Ahoj, ty musíš být Klárka!". Polkla jsem. Tušila jsem. "Jak to víte?". "No víte, slyším, jak na ni voláte...". Tohle vyjádřila velmi velmi diplomaticky (a já jí za to děkuju, jinak bych se jí zhroutila pod nohy a odplazila se s pláčem po schodech domů), ale bylo mi jasné, že úplně klidně mohla říct: "Ty šílená zlá matko, každý den slyším, jak na ni řveš!".
 
Nebudu se tady pouštět do rozborů, že s Klárkou je to fakt těžký a že nejvíc z celé rodiny řve ona, to je nepodstatné a rozhodně to neomlouvá moje chování. Ona je dítě a s emocemi si moc rady neví. Protože jsem už tenkrát chtěla být lepší mámou a podvědomě jsem tušila, že to leží jen a jen na mě, byl to impulz. Myslím, že jsem si tenkrát opravdu pobrečela a lámala nad sebou hůl. Copak se nedokážu ovládat? Jsem už tak zoufalá, že musím řvát na tak malé dítě? Kde se ve mě bere ta zloba? Chtěla jsem, aby sousedé znali mé děti, až když jim je představím, ne ze stupaček. Chtěla jsem, aby se mě mé děti nebály, aby si mě nepamatovaly jako uřvanou potrhlou matku. A tak jsem se začala snažit. Všichni víme, že křik nic neřeší, jen rozpoutává oheň a všechny ty negativní energie. Rozdmýchává emoce a vyvolává strach. A z řevu pramení ještě něco, něco, co je užírající - bezmoc.
 
Po každé takové scéně bylo doma dusné ticho. Nebezpečné ticho, které ubližuje. A pak jsem ji jako smyslů zbavená tiskla ještě vzlykající k sobě a prosila o odpuštění. V noci ji šeptala do ucha, jak moc ji miluju a že vůbec nevím, jak na ni.

 
Stejně občas křičím. Ale už málo. Někdy se to ale vyhrotí tak moc, že mám rázem temno v mozku a rudo před očima. Většinou to rozdýchám, snažím se reagovat jinak než agresivně, ale ani náhodou nejsem dokonalá. A beru to. S čím se učím teď hodně pracovat, je pocit viny. Znáte ty začarované kruhy - dětská scéna - řev matky - o to větší řev dítěte - scéna matky - strach dítěte - výčitky matky. Hele, mámy, sice jsme jejich superhrdinky, ale taky jsme jenom lidi. Neutápějme se ve výčitkách, mějme své emoce, dávejme je (umírněně) najevo, stojme si za nimi. Děti chtějí čitelnou mámu, žádné předstírání, lži a faleš.
 
Návod nemám. Najít svůj klid. Mít čas jen na sebe. Netoužit po tom, být perfektní. Netoužit po bezproblémovém dítěti. Netoužit po bezstarostné mateřské. Míň spěchat. Říct si o pomoc. Nedělat věci tak, jak očekává okolí. Řídit se svým srdcem a intuicí. Ale hlavně a to je to nejpodstatnější: přijmout dítě takové, jaké je!
 
Znají vaši sousedi vaše děti? :) Křičíte? Jak nekřičíte? Důležité je, že v tom nejsme samy ♥
 
P.S. Pokud se vám podobné články dobře čtou, mrkněte i na další osobní zpovědi pod tagem "Máma".

15 komentářů:

  1. Děkuji mockrát za tuto zpověď! Máme to přesně stejně, do roka byla dcera Madlenka úplný andilek, klidná a skoro vůbec se nevztekala.Co začala ale mluvit a že už po roce a půl mluvila ve větách, začal pro mne přesně kolotoč vzteku, odmlovani, mého řevu a poté pocitu bezmoci a úzkosti. Modlím se denně, abychom to zvládly a zklidnilo se to...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Katko, no u nás byl přece jen rozdíl, Klárka teda andílek nebyla nikdy :))) Držte se, zvládnout to musíme ♥

      Vymazat
  2. Mam pocit, že u nás bohužel sousedi znají syna také podle jména přes zeď. Pokaždé když s nervama ujedu a zakřičím, tak si říkám, příště prostě jinak, vždyť mě to pak tak moc mrzí. Zvlášť večer když jde potom spát a my se nemůžeme pořádně udobřit, ale často se mi moje předsevzetí bohužel nedaří ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, znám to usínání s těžkou hlavou a ještě těžším srdcem :(

      Vymazat
  3. Na celém mateřství je pro mě nejtěžší ukočírovat své emoce. Vstávat v noci, kojit co hodinu, nosit, bavit, uklidňovat, hodiny zpívat - pohoda. Ale ustát první impuls, to nutkání okamžitě něco říct, to je těžší. Zjistila jsem, že opravdu pomáhá se zhluboka nadechnou - jednou, dvakrát. Nebo třeba jen otevřít okno a zavřít - prostě ten malý moment, který zmírní hněv. Fajn je knížka Aha rodičovství.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tu první větu, jak píšete, bych nikdy nedokázala napsat lépe. Tak perfektně to vystihuje. Velký náročný kolotoč, málo spánku a nemožnost vcítit se do těch malých hlaviček, to všechno startuje emoce. A pokud nemáme klid v povaze, je to hodně složité. Ale jde to. Milimetrovými krůčky to jde. Ale přiznávám, že mě osobně tohle vyčerpává snad víc, než 4,5 roku pořádného spánkového deficitu :(

      Vymazat
  4. Dobrý večer, myslím, že mateřství je velmi náročná a vyčerpávající práce na více než plný úvazek.Taky se snažím nekřičet, některé dny se daří, jiné dny mi to prostě ujede. Někdy je únava, nemoc nebo nějaká jiná nepohoda silnější a moje možnost zpracovat emoce slábne a tak křičím. Vždy si říkám, že když to není život ohrožující situace, že je čas se nadechnout a uklidnit se, ale někdy to prostě nejde. Aha rodičovství sem také četla a teď čtu i pokračování o sourozencich. Některá navrhovaná řešení v knize jsou u nás dost sci-fi, dcery 3.5 a 1.5 toho moc Nevykomunikuji. Ale dost mi to pomohlo řešit situace, kdy jedna druhé fyzicky ublíží,praští jí, kousne, strčí do ní. Dřív sem hned křičela po vinikovi a k ničemu to nebylo. Teď se snažím nejdřív uklidnit plačící dceru a pak až sem i já v klidu, to jdu řešit s druhou. A i když holky komunikují spíš beze slov, tak to začíná nést ovoce. Ale křik a hluk obecně je u nás stále. Když je náhodou ticho, tak se hned běžím podívat, co se děje :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sylvi, AHA rodičovství mám koupené, jen se začíst... Spousta z Vás mi knihu doporučuje, jsem na ni moc zvědavá. A pak mám ještě sourozence bez rivality, tu mi doporučuje mnoho kamáradek, psycholožka :) a lidi v naší Montessori. Tak jsem zvědavá také.

      Vymazat
    2. Zdravím Jani, děkuju za tip na knihu. Zkusím se po ní podívat v knihovně. Už sem o ní slyšela, ale rukama mi zatím neprošla.

      Vymazat
  5. Nejsi sama...byly doby, kdy jsem křičela snad denně, teď se kvůli té mladší krotím, i když mě Sandra dokáže vytočit během nanosekundy na maximum...snažím se nekřičet, ale někdy to jde dost těžko, protože nesnesu ten pocit bezmocnosti, kdy jí stokrát něco zopakuju a neposlechne, neudělá to, udělá něco naschvál a ještě se mi směje do očí...já si takovou dceru opravdu nevysnila a to je možná kámen úrazu. Celé to mateřství jsem si představovala jinak a i když jsem nebyla naivní, že bych si to kreslila nějak celoživotně idylicky, tak jsem si nemyslela, že moje dítě bude až takový vzpurňák vzpurný, kdy celý den s ní mě obírá o všechnu energii...díky bohu za druhé dítě. Je to totiž vyvážené (zatím), Andrejka mě energií zase až citelně nabíjí...prý ale rodiče nejvíce vytáčí dítě s odlišným temperamentem, jako má on...takže klidného rodiče vytáčí energické dítě. Aktivního rodiče vytáčí stydlín liný apod.
    Četla jsem na toto téma dost knih...no večer, když děti spí, se jednoduše můžu přesvědčovat o tom, že vím, co bych měla udělat až taková situace nastane. Ráno je ale většinou vše jinak a já bych jedině potřebovala někoho, kdo by stál vedle mě a našeptával mi, co mám udělat a říct, abych tu situaci s klidem zvládla...doslova "držte mě" jak v slunce seno :DDD
    Je to těžké...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si vždycky říkám, že bych potřebovala doma mít kouče, psychologa, odborníka na děti, aby mi předvedl, jak se v které vyhrocené a nepříjemné situaci zachovat. Ale to je scifi. Nejhorší na tom je, že to je podle mě z 90% v nás. Jasně, dítě má nějakou povahu, ale není to třeba tím, že od mala dáváme našim prvorozeným holčičkám nálepky "komplikovaná", "vzpurná", "Vzteklá", "protivná", "ta zlobivější"?? Já si myslím, že u mě to je kámen úrazu a snažím se přes to přenést. Protože věřím, že ony to ty naše holčičky cítí, ví, že si to o nich myslíme, ví, co si myslíme o mladších sourozencích. A vzniká podle mě rivalita, kterou vidět nechceme, vznikají všechny ty emočně nepříjemné situace, protože holky cítí, že si o nich nemyslíme to nejlepší :(

      Vymazat
    2. No...teď tu skoro slzy polykám, protože ano. Já si svým způsobem myslím, že to možná tím i je, protože upřímně - já si svou (první) dceru představovala úplně jinak. Zjistila jsem, že když se jí věnuju (a nemusím nijak zvlášť, stačí naslouchat i když mě z toho někdy hlava brní :D a třeba si s ní kreslit...), tak je bezproblémová po celý den. Jakmile jí trošku "zanedbám", tak vytáhne nejvyšší kalibr zlobení a dělá vše pro to, abych křičela... sama jsem ještě zvědavá, jak to bude až bude ta mladší starší...někdy mám trošku pocit, že jí upřednostňuju (což je zatím pochopitelné, protože se beze mě neobejde)...ale že to Sandra tak celkem nechápe...

      Vymazat
    3. Je to přesně jak říkáš. Klárka má zrovna neštovice, tak máme složitější období, protože většinu času dřepím s oběma doma. Minulou sobotu si vzal Zbyňa Kubíka ven, já zůstala s Klárkou sama a pracovaly jsme na balkóně. Byly jsme dvě hodiny samy a za celou dobu nebyl ani jeden problém, ani jedna scéna, ani jedno štěknutí, ani jedna zlá maminka. U nás většina scén bývá způsobena nedostatkem pozornosti a taky tím, že Klára chce, aby bylo všechno podle ní. Jakmile je unavená a my jí nevyhovíme v jakékoliv maličkosti, vznikne z toho hysterák na půlhodiny, ze kterého mě svírá srdce a který v tu chvíli nejsem schopná nijak vyřešit. Jen čekat. A nekřičet :)

      Vymazat
  6. Jani, asi se v tvem clanku odrazi obcasna situace i u nas. Oba sve syny miluju, oba jsem milovala, jeste kdyz byli u me v deloze. Moje deti jsou uzasne bytosti, ktere se snazi na sebe nekdy upoutat pozornost dosti sveraznymi zpusoby, ktere me dokazi vytocit dobela. Obzvlaste mladsi se asi narodil, aby me naucil trpelivosti. Skace po stole, leze po oknech a pada. Nepomahaji domluvy, zakazy, vysvetlovani, popisovani, proc mam strach, kdyz tam leze. Kdyz chce neco rychle, kouse. Byvala jsem velmi klidny clovek, ale to uz je minulost. Mozna, ze s tim klidem souvisela i urcita citova chladnost, kterou obe deti dokonale rozpustily a otevrely stavidla emocim, ktere se ucim zvladat s nimi. A nekdy je to tezke, velmi tezke. Ve chvilich nejvyssiho zoufalstvi kapu si kapky epistop na posileni telesne a dusevni rovnovahy a uklidnuji me. Mozna je to jen placebo, ale donuti me to zastavit, vychladnout a vsechno je hned jinaci. Nedokazi komukoliv cokoliv poradit, protoze ackoliv mam dve deti, ucime se souziti a respektu tak nejak spolecne a obcas to nevyjde, jak bych si predstavovala. Jedno obdobi bylo obzvlaste tezke, kvuli zachvatum vzteku u starsiho syna, ktery ma opozdeny vyvoj reci a vyvojovou dysfazii. Nez jsme si uvedomili, ze velmi spatne rozumi, naucili se gesta, znaky, jednoduse vyjadrovat, co by si pral a naraz to byl velky zlom a krok dopredu. Snazim se je nepoucovat, delit pozornost mezi oba, ale je to nekdy fakt tezke. Nejak mi naskakuji vzorce chovani mych rodicu, manzelovi zase jeho a to neni uplne fajn. Citim, ze rezervy tam jsou, ale fakt se snazim a to se snad ceni. Pro me je vzdycky nejtezsi, kdyz vidim, ze si delaji nejaky naschval. Treba dnes, starsi slapnul na mladsiho. Nejradeji bych na nej vlitla a servala ho. Ale to neni nejlepsi reseni. Takze jsem prisne krikla: Davide, ne. A potom uz pokracovala klidnejsim hlasem: Ja se ted zlobim. Vis proc? Dospeli jsme spolecne k tomu, ze chtel jenom mit pozornost babicky chvili uplne sam pro sebe a proto to udelal. Bratricka sam pohladil a delal maly, maly. Vedel, ze se od nej ceka nejaka omluva. Nejcasteji zlobi, kdyz telefonuji, varim, proste kdyz nevnima mou pritomnost. Telefonaty s mamkou se snazim zkracovat, nahradila jsem to psanim mailu, kdyz syn spi. Ja naopak nejhur snasim jejich lumparny, kdyz jsem hladova a unavena :-) Nechci, aby zili ve strachu z trestu, jak to bylo u nas, kdyz jsme byli mali. A nechci, aby navzajem byli prehnane soutezivi, jak u manzela s bratrem. Ale jak se to nakonec vyvine, to vi jen Pan Buh :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, je to složité a vidím, že v různé fázi s tím bojujeme každá. Podle mě je důležité, že si to uvědomujeme. Dřív se žilo v tom, že děti jsou od toho, aby poslouchaly, nebral se vůbec v potaz jeho zájem, jeho potřeba, jeho emoční rozpoložení. Když dítě "neposlouchalo", dostalo na prdel a bylo to. Já to takhle nechci. Navíc u nás to fakt nikdy nic nevyřeší. Takže pokud si my uvědomujeme, že se snažíme o změnu, že se snažíme k dětem přistupovat jinak, je to obrovský plus. Nejsme roboti, máme své emoce a nějaké prožitky, nebylo by přirozené, být neustále klidná a vyrovnaná. A mimochodem - díky za tip na kapky - já to začnu pít po litrech asi :))))

      Vymazat