úterý 29. května 2018

Itálie / Neapol s dětmi za 10 dní

Vidět Neapol a zemřít. Nevím, proč toto rčení historicky vzniklo. Napadá mě snad jen tolik - Neapol (a její nejbližší okolí) je tak nádherná, že by si člověk mohl po návratu šťastně povzdechnout: "Ach, tak teď už jsem spokojený." Trochu o tom, proč Neapol, jsem psala v příspěvku před odletem. A tady máte ještě mnohem větší proč. Ryze můj pohled. Miluju Evropu a pokud se nikdy nevypravím za její hranice, plakat nebudu. Nepotřebuju echt komerční destinace, nepotřebuju jezdit tam, kde to zrovna teď frčí. Necítím touhu nechat se uklidňovat východními filozofiemi, naopak mám asi ráda trochu té jižanské divokosti. Nevyhledávám načančanost a přetvářku. Bylo to boží. Bylo to únavné, bylo to náročné, bylo to nezapomenutelné. Upozornění před dalším čtením - bude to sakra dlouhé.


1. den: Alenka v říši divů
 
Hned zkraje to nejdůležitější - nečtěte oficiální průvodce, mohly by vás vyděsit. Často se v nich píše, že centrum Kampánie je nebezpečné. Že vás tady přinejlepším okradou gangy na skútrech, co vám z ramene strhnou kabelku a klidně si s ní vezmou i vaši ruku v ramenním kloubu. Že vás v úzkých uličkách nacpou do pickupa a unesou. Že se tady jistojistě dostanete do křížku s mafiánskou Camorrou. Nebo vás odradí nejnovější strašák v podobě velké uprchlické vlny mířící právě do Neapole. Ok. Na všem je trocha pravdy. Ale nebyla vteřina, kdy jsem se tady cítila ohrožená. Necítila jsem ani sebemenší nepříjemný pocit, který zažívám mnohem častěji v centru Brna.

 
Průvodce taky píšou, že se tady nedomluvíte pomalu ani italsky. My neměli s angličtinou žádný problém, ať už lidi na ulici, nebo v metru, nebo v obchůdku na rohu, snad každý ty základy měl.

 
Ale! Nečekejte upravené a čisté město. Nehledejte tady klid a odpočinek. Byli byste zklamaní. Dostanete tučnou porci pulzující atmosféry, pestrosti a divokosti. Křik. Troubení. Řev motorů. Extrém na každém rohu. Bordel všude. Neuvěřitelně kontrolovaný zmatek na silnicích. Všechny vůně ulice.

 
Doprava je tady přinejmenším vtipná a hlavně dětem se dost špatně vysvětluje, se všemi těmi našimi pravidly silničního provozu. Neplatí tady nic. Ani zákon silnějšího. Nikdo se v autě nepásá. Ani řidiči autobusu. Autosedačky tady nevedou. Značky nesledují, moc jich tady ani nemají. Pravidla neexistují. Tam, kde jsou zaznačeny dva pruhy, jsou v reálu minimálně čtyři. Nejdivočejší jsou kruháče. Předjíždí se zprava, zleva, snad i shora. Po přechodech nikdo nechodí, kličkuje se mezi jedoucími auty. Nenašli byste tu auto bez ťukance (rozhodně si ho v Neapoli nepůjčujte!). Na skútrech tady jezdí i desetileté děti, občas ve třech. Sanitku by mezi sebe nepustili, ani kdyby měla jet pro jejich babičku na smrtelné posteli. Troubí se tu furt, ale nevýhružně, tak nějak klidně. Paradoxně - autonehody tady nevidíte.

 
Po ubytování v sympatickém B&B O' sole e' Napule, který se krčí ve starém kamenném domě s ideální polohou ale téměř bez oken a bez mobilního signálu, jsme zašli ještě na večerní kapučíno a tradiční neapolský dezert Sfogliatelle, ten rozhodně nesmíte minout. Mimochodem, když si dáte kafé na stojáka u baru, tak jak to dělají snad všichni Italové, máte ho za úplně jinou cenu, než když vám ho donesou ke stolu.
 
 
2. den: Neapolská klasika
 
Po tradiční italské sladké bombě na snídani a neklidném spánku jsme se vyvalili pěšky prozkoumat Neapol. Počasí teda nic moc. Míříme rovnou za nosem k moři. Kolem starých zchátralých a přece krásných městských domů s vytlučenými okny. Kolem hromad odpadků. Míjíme z okna vyhozenou matraci a dětskou postýlku. Míjíme psí boudu postavenou uprostřed silnice.


Obrovský komerční přístav a zaoceánské lodě udělaly dětem radost na půl dne. Podél rozbouřeného pobřeží posetého sopečnými balvany jsme došli až ke středověkému hradu Castel Nuovo. Byla tam zrovna svatba, tak jsme omrkli vypuštěné holubice, posbírali konfety a ocitli jsme se na mnoha svatebních fotografiích. Kolem královského paláce (Palazzo Reale) jsme se prošli na impozantní půlkruhové vydlážděné náměstí Piazza del Plebiscito (zmenšená kopie Svatopetrského náměstí v Římě) s bazilikou (inspirace Pantheonem). Náměstí je ideálním místem na honění holubů a dobrý výchozí bod k prohlídce historického centra, protože všechno je na dosah. I další středověký hrad Castel dell'Ovo ležící na skalnatém ostrůvku. Vstup zdarma. Až úplně nahoru se dostanete bludištěm hradeb nebo výtahem (dá se tedy i s kočárkem). Výhledy na Neapol jsou odsud parádní. Hrad na moři, kolem skály a divoké moře - kouzelné místo. Cestou na pahorek Vomero nás doslova přitáhla Galleria Umberto. Nákupní galerie ve tvaru kříže je jedno z nejhezčích míst, co jsem kdy viděla. Skleněná kupole, propracovaná zvěrokruhová mozaika na podlaze, sochy a malby, dokonalá symetrie... Světlo, které sem odevšad proudí, ve vás vzbudí dojem, že jste se ztratili někde v čase. V krásném čase. Mimochodem, v horních patrech jsou prý byty - ach můj bože. Vlastně hned přes silnici je stanice Funicolare (místní lanovky/zubačky) Augusteo. Ta vás vyveze na kopec nad městem, kde stojí opravdu monstrózní pevnost ze 14. století Castel Sant'Elmo (vstup 5 EUR za dospělého, děti v Neapoli neplatí snad nic). Hvězdicovitý půdorys a snad nejlepší výhledy na město i Vesuv. Po hradbách jde celý hrad obejít, vidíte tak Neapol ze všech stran.







Poznámka: Pokud možno, kontrolujte si na internetu předem otevíračky - skoro každá památka má jeden den v týdnu pro veřejnost zavřeno.

Zpátky jsme sešli do svébytné Španělské čtvrti (Quartieri Spagnoli), že si dáme pizzu ve známém podniku Trattoria Da Nennella. Zapomněli jsme na siestu. Většina restaurací se zavírá po poledni a znovu otevírá kolem sedmé. Naštěstí na ulici koupíte spoustu chutného jídla, jen se připravte na to, že to jsou vesměs těžká smažená anebo sladká jídla. Žádná středomořská dieta se tedy nekonala. Je tady celkem levno, street food, ale i v obchodech a běžných restauracích. Španělská čtvrť je velice živé místo tvořené úzkými uličkami, prošpekované všemi vůněmi světa, ozdobené uměním ulice.




3. den: #FuckingWeather

Máme smůlu na počasí. A další dny nevypadají o moc růžověji. Opouštíme na chvíli divokou Neapoli a frčíme na Vesuv. Neapol by bez Vesuvu nebyla Neapolí. Je to symbol, je to strašák, je to pokora. Ač je Neapol obrovská, jakoby se pořád krčila ve stínu hrozivé sopky. Je tak blízko, tak na dosah. Dodává městu tu správnou atmosféru a nějaký obraz se soptícím Vesuvem najdete snad v každém domě.

The Eruption of Mt. Vesuvius by Pierre-Jacques Volaire

Náš B&B leží asi deset minut chůze od vlakového nádraží Garibaldi. Ráno tedy vyrážíme vyzkoušet místní železniční dopravu. Mile překvapila. Garibaldi je architektonicky velice povedená. U kasy koupíme lístky (obousměrná pro dospělého 4,40 EUR) a jdeme k nástupišti číslo 3, sedáme na vlak směr Sorrento. Osobák o pár vagónech narvaný k prasknutí, ale stejně podivně sympatický. Co chvíli do vlaku naskočí "žebrácká" kapela a spustí veselý koncert. Když budete mít štěstí, možná si při divokých tónech trsne pár japonských turistů.


Vysedáme na zastávce Ercolano Scavi. Hned před budovou malého nádraží na nás vykoukne stánek s vesuvským expresem. Autobus, který turisty vyveze (a zase odveze) do Vesuvského národního parku za šílených 20 EUR na osobu. Děti zdarma bez nároku na sedadlo. Asi 40 minut divoké jízdy nahoru serpentýnami byla pro děti velkým dobrodružstvím. Z odstavného parkoviště dojdete k samotnému kráteru za 20 minut po kamenité cestičce.


Už v autobuse jsme viděli, do jakého počasí jedeme. Vesuv se topil v mračnech. Pro zachování optimistické energie jsem celou rodinu přesvědčovala, že to aspoň bude mít tu správnou ponurou atmosféru. Houby. Neviděli jsme lautr nic, ani kráter, ani krajinu pod Vesuvem, ani neapolský záliv. Nic. Bílá tma. Zklamání.


Po návratu dolů do slunečného!!! Ercolana nesmíte minout archeologický park Herculaneum (vstup 11 EUR). Jedno z antických měst, které bylo srovnáno se zemí výbuchem Vesuvu v roce 79 - stejně jako Pompeje. Vzhledem k tomu, že bylo pohřbeno pod lávou (a ne pod popelem), se tady toho dochovalo víc než v sousedních Pompejích. Duch místa je stále přítomný. Je fajn přečíst si něco z historie dopředu, aby si člověk při procházce zachovalými uličkami dokázal vychutnat tu pravou atmosféru celé tragédie.





4. den: Boží trest za erotiku

Celodenní Pompeje. Jsou tak monstrózní, že ten jeden den na ně padne jako nic. Opět vlakem ze stanice Garibaldi směr Sorrento (obousměrná pro dospělého 5,60 EUR). Samotná archeologická lokalita leží těsně u vlakové zastávky Pompeii- Scavi, davy turistů vás povedou k hlavní bráně, kde koupíte lístek za 15 EUR. My jsme si to dobře naplánovali - každou první neděli v měsíci je vstup do všech památek zdarma.


Pompeje jsou neuvěřitelné. Nebýt davů turistů, řekla bych dokonalé. 6 metrová vrstva popela zasypala starořímské město a jeho znovuobjevení šokovalo tehdy puritánskou veřejnost. Všudypřítomné erotické fresky a milostné výjevy tehdejší historiky vyděsily natolik, že považovali zlobu Vesuvu za boží trest.



Myslím, že Pompeje si dosyta užila i Klárka s Kubíkem. Bylo tady toho spousta k objevování a zkoumání, běhali v zapomenutých uličkách, schovávali se ve zdech římských barů a restaurací, okukovali sádrové odlitky vyděšených obyvatel, když je Vesuv naposledy překvapil. Místo na mě nepůsobilo nijak depresivně ani ponuře, jak se mnohdy uvádí.


5. den: Za supervulkánem

Vyrážíme vlakem opačným směrem, do města Pozzuoli. Vlastně to bylo možná metro, systém dopravy mi přišel lehce překombinovaný, ale není problém zeptat se na cestu. Celá oblast nad Neapolským zálivem je bohatá na zajímavá místa. Primárním cílem bylo Campi Flegrei - Flegrejská pole. Na první pohled je to taková měsíční snová krajina, kde ze země občas vyfučí nějaká pára. Ve skutečnosti se jedná o vulkanický kotel, pod kterým to vře, o průměru 13 kilometrů. Na povrchu je patrná aktivita v podobě výronů plynů z kráteru Solfatara. Bohužel je celá oblast od minulého podzimu turistům uzavřená, stalo se tak po tragické nehodě, kdy se v jednom mělkém kráteru udusila tříčlenná rodina.


Přímo v centru Pozzuoli jsme se aspoň prošli obrovskou arénou Anfiteatro Flavio, která má mimo jiné dobře zachované podzemí. Ze silnice uvidíte ještě pozůstatky římské tržnice Macellum of Pozzuoli (Temple of Serapis). U pobřeží mrkněte na velký rybí trh.


Rozsáhlé římské lázně Terme Romane najdete ve městě Baia, které leží ještě o pár kilometrů dál, zase na trati vlaku. Krásný středověký hrad stojící na útesu Castello Aragonese di Baia s výhledem na Ischii. Ještě o něco dál je Sibylina jeskyně, místo, kde prý prováděla svoje proroctví nejznámější věštkyně světa.



Večer jsme ještě v Neapoli udělali zastávku na vyhlášenou pizzu v Pizzeria Di Matteo (na stejné ulici jako náš B&B). Nesmíte minout nevýrazný vstup, kolem pecí a kmitajících kuchařů se musíte protáhnout dovnitř a v druhém patře si v klidu sníst výbornou margaritu za 5 EUR.

6. den: Ponuro a duchovno

Upršený den jsme částečně strávili v neapolském podzemí - Catacombe di San Gennaro - katakomby svatého Gennara. Na toto posvátné místo se dostanete autobusy R4, C63 nebo 178 ze stanice Dante směr Capodimonte (řidič vám rád řekne, kde vystoupit). Třičtvrtěhodinové prohlídky katakomb jsou možné jen s průvodcem (9 EUR na osobu). Podzemní hřbitov je místem působivým, tajemným, klidným a překvapivě zdobeným. Po prohlídce nás průvodce vypustil "zadním" východem, úplně jinde, než jsme do podzemí vešli, a my se tak dobrou půlhodinu motali v dešti v zapomenutých uličkách. Vstupenka je platná i do dalších katakomb - např. do katakomb svatého Gaudiosa, které jsou jen o pár ulic dál.


Prakticky hned u vstupu do katakomb svatého Gennara je červený královský palác Reggia di Capodimonte. Původně letní sídlo a lovecký zámeček králů. Teď tady najdete překrásnou zahradu (Bosco di Capodimonte), muzeum a galerii.


Aby toho duchovna nebylo málo, omrkli jsme i barokní kostel Gesù Nuovo, který zvenku působí nadmíru ošklivě a titěrně, interiér vás ale dostane. Prakticky naproti je velký komplex Basilica di Santa Chiara, který kromě samotného kostela ukrývá i klášter, hrobky, muzeum a klášterní zahradu.



7. den: Děti vládnou

Naplánovaný výlet do Sorrenta překazili železničáři svojí neohlášenou půldenní stávkou. Sráči. Takže zůstáváme v Neapoli. Rozhodli jsme se, že dnešek bude co nejvíc v režii dětí. Chtěli moře. Zamířili jsme prvně do obrovského městského parku Villa Comunale přímo u pobřeží (ještě za Castel dell'Ovo). Uprostřed parku stojí budova Stazione Zoologica Anton Dohrn, která v sobě ukrývá menší mořské akvárium. Máme smůlu, kvůli opravám zavřeno až do konce roku. Park je sice lehce omšelý a neudržovaný, i tak si to tady Klára s Jakubem dosyta užili. Proháněli ještěrky a otestovali kvalitu dvou dětských hřišť. Když jsme vyšli z parku, přešli jsme silnici, dostali jsme se k jedné z městských pláží, která byla před otevřeným mořem chráněna bílým vlnolamem, a pokrytá černým vulkanickým pískem. Na pláži se sice válely nedopalky, vyvržené střepy a odpočívala tady hejna racků, pro děcka to byl ráj na zemi. Zdolávání velkých balvanů, hledání mušlí a cachtání se v teplé laguně - víc nepotřebovali.







8. den: Snobárna na Capri

Naše oblíbená linka směr Sorrento, tentokrát fakt dlouhá cesta (cca 1 hodina, 4 EUR ) je poučným sociálním experimentem. Naštěstí si děti cestu vlakem pořád užívají. Ze sorrentského nádraží jsme se vydali k přístavu, cestou ještě z mostu okoukli "Strašidelné budovy" uprostřed zelené rozsedliny Vallone dei Mullini (Valley of the Mill). Ve vlhké a dusné rokli se více než mlýnskému řemeslu začalo dařit bujné vegetaci, takže se z ní v 19. století začal postupně vytrácet život. Opuštěné historické budovy pokryté zelení vypadají víc než mysticky. Krásné místo. Prohlídky jsou možné, ale místo není považováno za ultra bezpečné.


Sorrento samo o sobě je úžasné město. Jeho krása je tak profláklá, že se často objevuje na fotkách nejkrásnějších míst světa. Veselé barevné domy tyčící se na 50 metrů vysokých útesech nad kýčovitě modrým mořem. Vzduch provoněný citrusy. Všude kolem bílé jachty nechutně prachatých lidí. Butiky světoznámých předražených značek. Davy turistů. Angličtina. Celebrity. To vše tady najdete. Pokud dokážete brát jisté věci s nadhledem, neotráví vás to.



Dlouho jsme se rozhodovali, jestli navštívíme Capri nebo Ischii. Nakonec vyhrálo menší Capri. Capri je tak malé, že lze projít pěšky. Z přístavu v Sorrentu jsme vypluli nějakou echt rychlou lodí (jednosměrný lístek pro dospělého 20 EUR, Klára za 12 EUR). Protože se konečně počasí přiblížilo letnímu ideálu, děti skočily do moře hned na malinké pláži vedle přístavu.




Od přístavu Marina Grande vede lanovka zubačka do centra městečka Capri. Neměla jsem přehnaná očekávání, vím, co je Capri za letovisko. Jezdí sem půlka Hollywoodu. Takže všechny historické uličky jsou narvané dychtivými americkými a britskými turisty a módními značkami. Dokázala jsem se od toho oprostit a vstřebávala jsem všechno ostatní. Hlavní ulička nás zavedla až na okraj útesu, kde se ukrývají krásné terasovité zahrady Giardini di Augusto s neskutečnými výhledy na moře pod námi.



Z náměstíčka v Capri vyjíždí minibus klikatými silnicemi do druhého města ostrova Anacapri. Šílená jízda Jakuba uspala, v Anacapri jsme tak skončili jako bezďáci na lavičce na náměstí s pizzou do ruky :) Vystřídali jsme se s Chlupáčem při obhlídce města, nejzajímavější místo s výhledem je Villa San Michele. Po útesech vede chodníček dolů k moři. Z Anacapri vyjíždí také tak trochu historická sedačková lanovka na nejvyšší horu ostrova Monte Solaro.


9. den: Koupání na Amalfském pobřeží

Poslední plnohodnotný den. Poslední výlet. Poslední dobrodružství, jak by řekla Klára. I do Kampánie konečně dorazilo léto, jedeme se tedy vykoupat na jedno z nejkrásnějších pobřeží v Itálii. Vlakem do Sorrenta, tady přímo na nádraží přestupujeme na autobus do Positana. Cesta busem do města Positano, které otevírá amalfskou riviéru, je sama o sobě adrenalinovým zážitkem. Serpentýny, úzká horská silnice, z jedné strany hluboký sráz do moře, z druhé strany ohromné skály. Kdybychom tady jezdili autem, zastavovali bychom na každém odpočívadle a pořizovali stovky pekelně kýčovitých fotek. Fotek plných pastelově barevných domků naskládaných jeden na druhém. Fotek plných kouzelných zátok a azurové vody.



K pobřeží jsme se museli pěkně projít, celé město stojí vysoko na útesu. Velká městská pláž byla příjemná, široká, čistá, hrubý písek. Voda byla sice studená, to nám však nebránilo v koupání. Klárka s Kubíkem byli šťastní, že se konečně dočkali pořádného osvěžení v moři.




Pokud bychom cestovali sami, určitě bychom si prošli Stezku bohů (Sentiero degli Dei). Je to známá turistická trasa vedoucí z Bornerana do Nocelle. Stezka kopíruje několik set metrů nad hladinou moře vrstevnici, není tedy nijak náročná. Zato dost frekventovaná.


10. den: Tak zase někdy!

Lazy morning. Poslední hodiny na hotelu. Balení. Nákupy. Toulání se po důvěrně známých a přitom stále tajemných uličkách. Poslední těstoviny na malém stinném náměstí. Poslední kapučíno. Odjezd na letiště. Dvouhodinové zpoždění. Objevení skvělého letištního hřiště. Únava. Tak trochu smutek z loučení se. Tak trochu úleva, že jsme to všechno zvládli.


Jsem velice pyšná máma. Je až k neuvěření, kolik toho s námi Klárka s Kubíkem nachodili. Kuba skoro nechtěl být v nosítku, snažil se co mohl, aby stačil Klárce. Jsem hrdá na to, jak se dokázali sžít s cizím městem a tak odlišnou kulturou a náturou. Jak bravurně se naučili sledovat chaotický provoz na silnici, jak se naučili hbitě uskakovat před řvoucími skútry. Jak si po týdnu pamatovali naše nejběžnější trasy. Jak se sžili s tím, že je na ulici lidé vesele oslovují a hladí po vlasech. Pevně věřím, že v nich ta cestovatelská duše prostě je.

 
P.S. Fakt sorry za slohovku. Prvně jsem to chtěla napsat jen tak, jak to cítím, vyplivnout ze sebe všechny ty dojmy a emoce, bez ladu a skladu. Korespondovalo by to krásně se samotnou destinací. Ale pak jsem si uvědomila, kolik lidí hledá na blogu inspiraci a odvahu pro své cesty, tak jsem to prostě zase rozepsala.

4 komentáře:

  1. Jani, super! :-) a klobouk dolu, jakjste to zvladli:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za inspiraci, ukládám si pro případ, že se do Itálie ještě vrátíme. Klobouk dolů před dětmi. Nejsem si jista, že by tohle zvládla naše nejmladší pětiletá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! Já popravdě před nimi smekám taky. Opravdu jsem cítila velkou hrdost, že to tak dali, i když to rozhodně nebylo pokaždé "hladké" :)

      Vymazat